Dokument produkovali známí dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda. Průvodkyní byla dokumentaristka Ivana Pauerová Miloševič, která spolupracovala se svou norskou kolegyní Margaretou Hruza, která byla její hostitelkou a průvodkyní po norských reáliích.

Celý dokument začíná vypjatou scénou zaznamenanou na telefon, ve které je hystericky plačící matce odebíráno její dítě. Exekuci provádí zarputile se tvářící holohlavý muž, zatímco matku pacifikuje dvojice ozbrojených policistů.

Střihem se přesouváme do televizního zpravodajství, které referuje o známé kauze rodiny Michalákových, které v Norsku potkal podobný osud. Matka Eva Michaláková vypráví, kdy naposledy viděla své syny, ovšem pak na televizní obrazovce sleduje Noru Fridrichovou, hovořící o „množství bludů“ a vzkazující českým divákům, ať se sebou nenechají manipulovat.

V rychlém prostřihu pak vidíme ministryni Michaelu Marksovou, vykládající, že i ona je matkou dvou malých dětí a do Evy Michalákové se „opravdu dovede vcítit“, a několik českých matek v Norsku, vykládajících, jak jsou tam jejich děti spokojené.

Pak už se dostáváme k průvodkyni dokumentem, která vnímá kauzu Barnevernet jako obecnější úvahu o tom, do jaké míry máme fungovat jako individuality a do jaké jako společnost. Jako znalkyni norských reálií si najala svou kamarádku, rodilou Norku, která studovala v Praze.

Ta hned na úvod prozradí, že jejímu příteli se vůbec nelíbí, že bude jeho žena na něčem takovém spolupracovat, protože kritiku Barnevernetu vnímá jako kritiku celého Norska. „Řekl mi, že slovo Barnevernet nesmím vygooglovat na jeho počítači,“ přiznala otevřeně. A pak dodala, že v Norsku může kritika Barnevernetu vést klidně k tomu, že člověk přijde o práci.

Barnevernet, norsky Blaho dítěte, byl původně založen za účelem poradenství rodinám. V poslední době se ale stal známým zejména díky svým rozhodnutím o odebrání dětí.

Platí tu jednoduché pravidlo...

Dokumentaristka přijíždí do Norska a kromě sychravého deštivého počasí v květnu začíná poznávat další místní specifika. Přítel hostitelky skutečně není z návštěvy nadšen a od její dcery se vzápětí dozvíme, že systém jí zasahuje i do takových věcí, jako koho si chce pozvat na narozeninovou oslavu.

„Chtěla bych pozvat i holky, co nejsou od nás ze třídy, ale to nejde,“ vypráví. Na překvapený dotaz, proč to není možné, dítě s naprostou samozřejmostí odpovídá: „Není to dovolené. To bych potom musela pozvat úplně všechny.“ Dětem to vůbec nepřijde divné a návštěvě ze střední Evropy vysvětlují, že kdyby nepozvaly úplně všechny, mohli by nepozvaní být smutní.

„Jde o vytváření malých skupin. Když pozveš jenom určitou skupinu, tak ty ostatní vyloučíš,“ vstupuje do debaty rázně přítel hostitelky. „Proto platí jednoduché pravidlo, že máš pozvat všechny,“ káže dítěti.

V dalších záběrech slavíme 17. května, norský Den ústavy. Matka dcery oblékne do krojů a přezkouší je, jestli umí národní píseň. Děvčata poslušně do kamery zazpívají, jak milují svou zem hor a tisíce domovů. A pak už vidíme dětičky, jak na shromaždišti nadšeně mávají norskými vlajkami. Zrzaví chlapci, dívky v tradičních krojích, snědší dívka v nikábu v první řadě, všichni se řadí do průvodu a za zvuků dětské kapely pochodují pod norskou vlajkou.

Průvodkyně své první poznatky shrnuje slovy, že „Norové mají ke státu a institucím obecně mnohem bližší vztah, než my v Česku. Podle Norů je stát kamarád a dobrovolně se společenským normám přizpůsobují“. Pak pod záběry zazní statistika, že Norové jsou podle mezinárodních výzkumů nejšťastnější národ na světě, takže jim to asi vyhovuje.

Následují záběry z demonstrace na podporu občanských svobod, která byla právě v té době svolaná v Praze před norské velvyslanectví. A pak do dokumentu vstupuje architektka Jitka Holanová, která žije v Norsku a podepsala „Petici 55“, kterou padesát pět Čechů a Češek podepsalo na protest proti vytváření negativního obrazu o Norsku v českých médiích.

Ta vypráví své zkušenosti s českých sociálním systémem, který jí nedokázal pomoct, když měla dvě malé děti a manžela v dluzích. Proto odešla do Norska. Děti prý zapadly hned, protože v Norsku prý není ve škole takový stres ze známek. „Tady se starají o to, aby ty děti byly v pohodě,“ vypráví.

Zmíněnou petici podepsala proto, že v Česku jsou šířeny nepravdy o norském sociálním systému. Když se u nás řekne Barnevernet, tak si to podle ní všichni přeloží jako „lebensborn“ a kradení dětí.

„Je to jinak. Tady se opravdu myslí hlavně na to dítě,“ ujišťuje. Opakem je podle ní systém, kdy dítě kvůli právům rodičů skončí na celé dětství v dětském domově, místo aby vyrůstalo v jiné rodině. „Teď, když to vidím z norské perspektivy, tak mi to přijde jako zločin proti lidskosti,“ vykládala.

Pro vyvážení pak vystupuje v dokumentu Andrej Ruščák, bloger, který v Norsku žil a pak ze země odešel. Hlavním důvodem měly být právě obavy o děti v norském systému. „Ta kontrola, kterou na sobě cítíš, je hrozná,“ vzpomínal a vyprávěl, jak si na preventivní prohlídce u dětského lékaře připadal jako u výslechu.

Pak vyprávěl o velkém společenském tlaku, aby se člověk choval jako ostatní. Ten nemá podobu oficiálních příkazů, ale spíše tlaku od společnosti. „Mě spousta lidí dávala otázku, když to tady kritizuješ, tak proč tu bydlíš. Takže to stěhování bylo svým způsobem takový statement,“ uvedl.

Dceru nám sebrali čtrnáct hodin po porodu. Teď ji odmítají vrátit, prý k nám nemá citové vazby

Pak dokumentaristce doporučil jako svědkyni paní Charlottu, se kterou se v Norsku seznámil. Té Barnevernet odebral dvě děti na základě hlášení její nevlastní matky. Dvě děti, o které se údajně nedostatečně starala, ji po rozhodnutí soudu již byly vráceny. Dcera, která se narodila v průběhu procesu, jí ale byla odebrána již v porodnici (podle pozdějšího tvrzení jejího partnera čtrnáct hodin po narození) a žena dodnes bojuje o to, aby ji dostala zpět. Dceři je přitom již pět a půl roku.

Její partner na kameru obezřetně volí slova: „Barnevernet to podle mě přehání. Odebírá nesprávné děti z nesprávných důvodů.“ Tento systém podle něj ničí rodiny. K odebrání přitom podle něj ani není potřeba nějaký relevantní důvod. Jediné, co je potřeba, je zdůvodnění v hlášení. A toho se dá snadno dosáhnout tím, že je vše interpretováno negativním způsobem.

„Když k nám měla přijít kontrola, tak jsme uklidili. A ve zprávě jsme se potom dočetli, že to u nás nevypadá, jako by tam žily děti,“ popsal osobní zkušenost. Závěr byl prý o to bizarnější, že před domem se úředníci museli vyhýbat pětimetrové dětské trampolíně.

Úřad má podle něj absolutní moc, protože i v případě, že soud shledá jeho postup chybným, nenásleduje žádný trest.

Pak promluvil o případu jejich nejmladší dcery, odebrané hned v porodnici. Úřad podle něj brání jejímu vrácení a argumentuje teorií „citových vazeb“. Podle ní není možné vrátit dítě někomu, s kým bylo jen prvních pár hodin svého života, a přetrhávat tak citové vazby, budované následující roky. Tato teorie je podle něj aplikována dokonce i na extrémní případy únosu, pokud je únosce s obětí dostatečně dlouho.

Jeho partnerka pak ukazuje tabulku od Barnevernetu, kterou musí vyplňovat. Na každý den je v ní kolonka aktivit dítěte, včetně toho, zda pomáhá v domácnosti (rozepsáno do kategorií „vynášení odpadků, příprava stolu k večeři, úklid vlastních věcí) a hraje si se sourozencem. Vše je završeno přesným uvedením času, kdy jde dítě spát.

Za těchto podmínek snad ani nepřekvapí, že v pětimilionovém Norsku dochází k přibližně třem tisícům případů odebrání dítěte ročně. V České republice s dvojnásobnou populací je toto číslo přibližně stejné.

Průvodkyně se svou norskou hostitelkou pak brouzdají statistikami, podle kterých bylo v Norsku šetřeno celkem 33 českých rodin, k odebrání se přistoupilo ve čtyřech případech. Jako nejčastější důvod odebrání vychází ze statistik „neschopnost být rodičem“. V Česku jsou nejčastější sociální důvody. Norská hostitelka pronáší plamenný projev, že toto by v Norsku nebylo možné, že tam by se o takové rodiny stát postaral a nezatěžoval by děti takovým traumatem.

Pak jdou navštívit psycholožku, zabývající se případy odebraných dětí. Ta vyprávěla příběh, kvůli kterému se o téma začala zajímat. Byla to asijská rodina, které bylo odebráno pět dětí se zdůvodněním, že rodiče mají příliš nízké IQ na to, aby je vychovávali. Později se přitom ukázalo, že vůbec neměli tak nízké IQ, ale totálně selhal psycholog, který je zkoumal.

Psycholožka objasňuje, že statistikám dominující důvod „neschopnosti být rodičem“ je ve většině případů přičítán „neschopnosti citové péče“. To znamená, že úředníci usoudí, že nejste citově způsobilí se starat o dítě. Nejčastěji bývá konstatováno, že rodič je chladný, přísný, nebo naopak příliš slabý.

Do spárů Barnevernetu se tak můžete dostat, když nedokážete říct dítěti ne (slabost), anebo naopak, když je do něčeho nutíte (přísnost). „To všechno může být důvodem pro odebrání dítěte,“ shrnuje psycholožka.

Dívka z Malajsie: Netroufám si tu mít dítě

Pak představuje svou „konzultantku pro menšiny“ Cassandru, pocházející z Malajsie. „Necítí se na to mít v Norsku dítě, po tom, co na Barnevernetu viděla,“ dodává psycholožka s trochu nuceným smíchem. „Myslím, že musím být naprosto připravená, než do toho půjdu,“ přitaká Cassandra. Pak vysvětluje kulturní rozdíly, díky kterým by jí v Norsku mohlo být odebráno dítě za něco, co je v Malajsii projevem lásky. Například krmení dětí z ruky nebo společné spaní. „Tady říkají, že když krmíš dítě a nenecháš ho, aby si bralo jídlo samo, omezuješ jeho nezávislost,“ vysvětluje. „Pro mě je to láska a chci to svému dítěti dát. Ale v této zemi si to musím rozmyslet,“ dodává s tím, že na vlastní oči viděla, jak bylo jen kvůli tomuhle dítě rodině odebráno.

A další statistiky: Barnevernet dostane za rok až 60 000 udání. Vyšetřovat začne plných 80 procent z nich a 53 000 dětí dostane nějakou formu „asistence“. Tým s kamerou míří do jediné z kanceláří Barnevernetu, která souhlasila s natáčením. V Norsku je těchto úřadů celkem 429 a jsou na sobě navzájem zcela nezávislé. Nemají žádnou společnou nadřízenou instituci. Často se stává, že jeden z úřadů řeší případ, který by jiný úřad neřešil.

Úřednice si hned na začátku postěžuje, že úředníci Barnevernetu kvůli negativní publicitě čelí výhrůžkám a často to přichází „z Česka a dalších zemí východní Evropy“. „Co jsme tak slyšeli, tak ve vašich médiích se o tom píše převážně negativně,“ protestuje.

Negativní zprávy o Barnevernetu podle ní dostávají v novinách příliš prostoru, takže to vypadá jako větší problém, než to ve skutečnosti je. „Všechny ty spokojené rodiny, kterým jsme pomohli, se na titulních stránkách novin nikdy neobjeví,“ dodává.