První volby nového tisíciletí probíhaly v atmosféře nadšeného vyhlížení budoucnosti v EU a účtování se vším, co připomínalo minulé desetiletí. Je historickou kuriozitou, že symbolem „nového“ se stala strana, která čtyři předcházející roky zcela sama nesla vládní odpovědnost.

Tyto volby ale také ukázaly, že virtuální podpora novinářů a „osobností“ nemusí ve volbách znamenat vůbec nic.

Volby na začátku června 2002 byly dlouho dopředu očekávané jako účtování s Opoziční smlouvou, kterou uzavřely po předcházejících volbách ČSSD a ODS a která převrátila řadu zažitých pořádků české politiky. Třeba pravidlo, že lidovci jsou bez ohledu na volební výsledek vždycky ve vládě…

Její odpůrci, kterým tato dohoda od první chvíle vadila právě proto, že obcházela jejich politické favority, celé čtyři roky vytrvale šířili verzi o podvodu na voliče a korupční „smlouvě o pozice“, jak ji nazývali. Komplexně tento výklad shrnul později Erik Tabery z Respektu ve své knize Vládneme, nerušit (ČT z ní pak udělala i televizní dokument).

Po uzavření této dohody zůstaly ostatní sněmovní strany se zanedbatelnými volebními zisky „mimo hru“. A s tím se pochopitelně nechtěly smířit. Zejména ambiciózní předseda lidovců Josef Lux, kterému v letech 1997 a 1998 dvakrát těsně uniklo premiérské křeslo.

Výsledkem byla spolupráce čtyř středových politických stran, které chtěly spojit všechny, jimž se nelíbilo spojenectví Zeman–Klaus. Tak vznikla „Čtyřkoalice“, projekt lidovců, Unie svobody, ODA (ta sice vypadla z Poslanecké sněmovny, ale stále měla několik senátorů) a menší devadesátkové strany nazvané Demokratická unie. Měli podporu prezidenta Havla, médií i občanské společnosti.

Přirozeným lídrem tohoto seskupení byl právě lidovecký předseda Lux. Ten měl v té době pověst mazaného politického stratéga na úrovni Václava Klause a Miloše Zemana. Lux sám již v polovině července 1998 nové uskupení definoval: „Měli bychom vytvořit uskupení pro ty, kteří nesouhlasí s dohodou mezi ČSSD a ODS a kteří si uvědomují, že tento vlak jede na Slovensko a na Balkán.“

Jenže na počátku srpna předsedovi lidovců lékaři zjistili onemocnění leukémií a Lux se ze zdravotních důvodů zcela stáhl z vysoké politiky. O rok později zemřel na komplikace po transplantaci kostní dřeně.

Čtyřkoalice tak ztratila svého přirozeného lídra, a nového už nikdy nenajde. Řevnivost, zejména mezi předsedy lidovců a Unie svobody, se stane nepěkným koloritem této spolupráce a snaha najít model společného fungování a alespoň trochu přijatelnou „hlavní tvář“ povede v dalších letech k mnoha kuriozitám a pobavení veřejnosti.

Jednou z největších kuriozit byl třeba výběr „lídra“ jménem Jaroslav Kopřiva, což byl do té doby zcela neznámý ministerský náměstek. V nouzi byl vytažen jako lídr a na dotazy novinářů, jak bude řídit stínovou vládu, suverénně odpovídal, že bude řídit nejen tu stínovou.

Po několika měsících skončil a deset let o něm opět nikdo neslyšel, než se stal podruhé známým jako náměstek Vlasty Parkanové na Ministerstvu obrany, figurující v jejích největších kauzách.

Přesto se tomuto seskupení podařilo dosáhnout několika dílčích úspěchů. Zejména ve volbách do Senátu, kde mohla Čtyřkoalice sázet na osobní popularitu svých kandidátů, a také s ohledem na tradičně nízkou volební účast už tehdy stačilo k úspěchu zmobilizovat relativně malý počet voličů.

Jak se blížily „velké“ sněmovní volby, houstlo ve Čtyřkoalici napětí. To rok před volbami ještě posílila volba Hany Marvanové za předsedkyni Unie svobody. Temperamentní politička od té doby „oživovala“ společná jednání i veřejné akce svým svérázem.