Máte své stálé zaměstnání – a koukám, že zrovna i mateřské povinnosti –, stále jste ale i činná aktivistka, je to tak? Vystupujete jako národní mluvčí Extinction Rebellion neboli Rebelie proti vyhynutí…

Ano. Kdo se podílí na Extinction Rebellion, má své zaměstnání. Je opravdu jen pár lidí v nejužším organizačním týmu, kteří mají řekněme pokryté náklady.

K ekologickému aktivismu jste se dostala už před děťátkem?

Mám ještě starší dceru, s kterou jsme žili v Londýně. K celému klimatickému hnutí jsem se dostala paradoxně, až když jsme se vrátili zpět do České republiky, ale nějak se to celé ke mně dostalo prostřednictvím Facebooku. Když jsem žila v Londýně – nabízela mi sociální síť videa z Londýna s aktivitami tamní Extinction Rebellion, upoutala mě, pak jsem se začala rozhlížet i tady, jestli se zde něco neděje…

Když se zakládala brněnská část Rebellion, účastnila jsem se hned první schůzky, zapojila se i s kamarádkou a zůstaly jsme.

Veronika Holcnerová je mimochodem dcera protikomunistické disidentky a spoluzakladatelky Občanského fóra v Brně Hany Holcnerové.

Možná je to nečekaná otázka, ale když je kolem vás to mrně – souvisí přemýšlení o klimatické krizi u vás s tím, že jste se stala maminkou?

Vůbec otázka nečekaná není, protože pro mě je to hodně spojené. Mimochodem je zajímavé sledovat, že nyní se hodně do různých aktivit ohledně klimatu zapojují právě mámy. Je to vlastně logické: záleží nám na budoucnosti našich dětí.

Ano, ptám se právě pro to, co v sobě mimo jiné skrývá známý Exupéryho citát: „Zemi si půjčujeme od svých dětí…“ a podle toho se k ní máme pro budoucnost chovat. Tu myšlenku mnoho lidí nechápe, rodič už ale povětšinou ano…

Myslím si, že rodiče, a konkrétně mámy, které to mají více emocionálně propojené, tak budoucnost a klimatické ohrožení opravdu řeší.

Ještě než jsem se zapojila do Extinction Rebellion, tak jsme v Brně s ostatními maminkami organizovaly Pochod za klima. Specificky pro rodiče opravdu už jde o aktuální téma.

Ten pocit ohrožení dítěte... Používáte slovo „vyhynutí“, pro někoho vaše kampaně mohou být spojené se strachem ze smrti, jako že strašíte… Hrozba smrti, je to pro někoho moc drastické…

… to určitě chápu. Toto je typická kritika, že nejde přeci motivovat lidi přes strach.

Nám nejde o motivování lidí přes strach. Chceme, aby větší akce, které organizujeme, obsahovaly i řadu pozitivních věcí – vždy se konají různé přednášky, workshopy a snažíme se také nastínit pozitivní budoucnost.

Budoucnost, ve které participace občanů povede k něčemu pozitivnímu…

Zároveň ale vždy říkám, že není úplně možné se vyhnout strachu, když se mluví o klimatické změně, protože hrozba je prostě velká. Takže ve chvíli, kdy bychom se tomu chtěli vyhnout, musíme lidem lhát, což dle mne není vhodné. Pokud se mají nějakým způsobem racionálně rozhodovat, měli by mít informace pravdivé. Pokud polovinu faktů zamlčíme, tak se rozhodují na základě naprosto špatného obrázku o situaci.

Jsou některé ty „drastičtější“ akce, třeba blokování s přilepováním aktivisty k vozovce, tedy jakási terapie šokem?

Toť otázka. Nemyslím si, že jsou drastické, ale chápu, že na lidi mohou působit různým způsobem… Naše akce jsou záměrně koncipované způsobem radikálnějším. Aby nebyly úplně všední. Aby malinko šokovaly. Aby to lidi jakoby vytrhlo z běžné reality.

Často slýcháme: „Když tady někdo stojí před autem a blokuje, tak ho takové vytržení z reality naštve.“ V principu nám nejde o efekt na těch pár lidí, co stojí v zácpě, ale aby dopadl na ty, kdo vidí pořízené fotky, které mají nějaký emocionální náboj a působí na ně.

Franta z Extinction Rebellion Brno na své „Rebelii jednoho“ poblíž zastávky Pionýrská v Brně. Foto: Extinction Rebellion

Slovo „radikální“ je asi lepší než mnou subjektivně vyřčené „drastické“. Jen pro mě třeba nebylo lehké vidět dívku s přilepenou rukou k silnici, bůhvíco se jí může stát. Bolelo mě to… a zároveň jsem četla reakce veřejnosti, že v koloně třeba mohl stát někdo, kdo spěchal s dítětem k lékaři… Ale je to v podstatě také forma získání pozornosti, že ano?

Svým způsobem ano. My každopádně – což i říkáme – sanitku vždycky pustíme. Stejně tak MHD. Všechny tyto důležité věci se snažíme řešit.