K události došlo včera v odpoledním čase, kdy kolem chodily desítky lidí, hodně z nich s malými dětmi. Ty některé dokonce chránili vlastním tělem, aby neviděly, co se na chodníku děje. 

Štěstí v neštěstí?

„Zvedněte mě, ať se můžu vych*at,“ promluvila ještě donedávna téměř mrtvola bezdomovce v centru Plzně. Státní policisté s ním měli trpělivost a do nekonečna mu vysvětlovali, že když takhle upadl jak dlouhý, tak široký hlavou na chodník, že může mít nějaké vnitřní zranění, a proto se počká na sanitku. Statný padesátník, který ležel u odpadkového koše před chvílí jako látro, se sápal, že půjde dál po svých bagrovat (výraz pro lovení a nacházení různých předmětů nebo zbytků jídla v popelnicích – pozn. autora).

Jak se shodli kolemjdoucí, ten nešťastník měl vlastně štěstí, protože potkat jej hlídka městské policie, dostal by ještě nějaký ten štulec na cestu. Státní policisté s ním ale měli trpělivost a dokola pro něj omílali větu, aby zůstal v klidu ležet. To se ale pánovi, který se, jak se zdá, už otřepal, moc nezdálo a prý ani nemá čas čekat na záchranku. Ta dorazila zhruba po čtvrthodině, na čemž se shodli okolní čumilové, podle kterých jsou takovéto případy vyhodnocovány jako méně akutní.

„Nikam s vámi nepůjdu a nepojedu,“ začal vyvádět ušmudlaný, močí páchnoucí chlap, kterého pak nakonec osádka záchranky za vydatné pomoci policistů naložila. „Já se vám tady pochčiju!“ opakoval už známou písničku o tom, jak je dobré jej nechat být. Nejdříve to vypadalo, že policisté hlídají mrtvolu, ale za pár minut se už z ní stala známá plzeňská postavička, se kterou vlastně nikdo neví, co dělat, protože nevydrží v žádném azylu. Jakoby odkojen krabicemi nejlevnějšího vína nebo petkami piva má prý pocit, že se mu nemůže nic stát.

(Ne)bezpečné město

„To je tedy bezpečná Plzeň,“ odplivl si kolemjdoucí muž středního věku. „Nechal bych ho tam se válet, až by nakonec vstal nebo k němu přijel koroner,“ hodnotil situaci muž. Jestli by ale lidé při cestě z a na autobusové nádraží do centra postavu překračovali, to neuvedl.

Tato ulice dříve patřila k reprezentativním místům, ostatně nacházel se tu také vyhlášený Tuzex. Honosné prvorepublikové domy Spojovací ulice se v posledních měsících stávají dějištěm každodenní excesů. V několika budovách, kde dříve byly nájemní byty, je dnes veliká ubytovna s Rumuny a Ukrajinci. A protože ulice vlastně začíná u Velké synagogy a pokračuje dál do „plzeňského Bronxu“, kam není radno večer zacházet sám, budete míjet obchody s kebabem a pizzou, které obsluhují vesměs Turci. Nedaleko je několik vietnamských prodejen, otevřených až k půlnoci. A abych nezapomněl, na začátku ulice rovněž najdete vyhlášené thajské masáže. Češtinu tedy slyšíte spíše přes den, s přibývajícím soumrakem už převládají cizojazyční vítaní i nevítaní hosté. 

Lepší už to nebude

Tento den, jen o dvě hodinky dříve, se v nedalekém podchodu zranil pádem na zem další bezdomovec – tady už zasahovala městská policie. A pak ještě k večeru na sídlišti Bolevec utekl zloděj i s tržbou. A to nemluvíme o desítkách, ba stovkách podivných individuí, z nichž většina nemluví česky a ani česky nerozumí. Obsazují lavičky v centru města, na náměstí Republiky, v Solní ulici u pošty, kde je ještě k tomu doprovází vždy nějaký ten statný pes, jak jinak než bez náhubku. Také Smetanovy sady, Kopeckého sady, tady všude je laviček dost, ale uzurpují si je lidé bez domova, kteří ty skutečné místní, plzeňské „bezďáky“ vytěsnili na periferii města, a vlastně tak ovládli nejen odpočinková místa, ale také obchod s kradenými předměty, pasáctví a možná i distribuci marihuany a jiných psychotropních látek. To vše za existence programů prevence kriminality.

„Za všechno mohou Piráti, co dřepí na městě i na kraji a jsou benevolentní k takovýmto zhůvěřilostem,“ rozčiluje se místní důchodkyně. Prý bychom měli být smířliví a snažit se chápat nelehkou situaci lidí bez domova. A kdo chápe mě, když já po zaplacení nájmu, léků a nutných pojistek jen tak tak vyjdu?“

Cizinci, už vás (ne)vítáme

V Plzni a okolí žije několik desítek tisíc cizinců. Naštěstí většina z nich pracuje ve zdejších montovnách nebo si legálně přivydělává. Ubytovny, i ty neoficiální, jsou ale každý den svědkem rvaček plných alkoholu a nesnášenlivosti. Rvou se mezi sebou, až krev stříká. Zatím jen v rámci okolí ubytoven. 

„Všimněte si také, jak se zhoršil pořádek ve městě,“ konstatuje další muž. Lidi z Východu a Balkánu vůbec netřídí nějaký odpad. Jsou zvyklí to zahodit rovnou pod nohy, v krajním případě do křoví. Tady jsme se to odnaučili dělat – a už to tu máme zas,“ hodnotí pán ve středních letech. „Prý by se s nimi dalo pracovat. Jenže to by se někteří museli hnout z jejich milionových aut. Na prstech a kolem krku samé zlato. A přitom s gustem odkopnou právě dopitý kelímek pod jiné auto…“