Bývalý vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Václava Klause ve své pondělní glose na stránkách Institutu Václava Klause, jehož je ředitelem, připomněl událost moderních dějin – podepsání mnichovské dohody –, jež bude mít v následujících dnech výročí 85 let. Podle jeho názoru by se mělo více zamyslet nad poučením z této události.

Poučení, které by si podle jeho názoru měla odnést Česká republika, není to, že by se nemělo ustupovat agresorovi. „To je ale poučení spíše pro velmoci, které nás v Mnichově zradily, než pro nás Čechy, kteří jsme si o Hitlerovi nikdy žádné iluze nedělali, neustupovali mu a pouze jsme v beznadějné situaci na samém konci krize opuštěni všemi kapitulovali,“ napsal ekonom Weigl.

„Pro nás z Mnichova, a nejen z něho, plyne poučení zcela jiné – a to, že velmoci nemají přátele, ale pouze své zájmy. Výlučně na ně spoléhat se zajištěním své státní existence a bezpečnosti se nevyplácí,“ uvedl Weigl pravé ponaučení, které by si z mnichovské dohody měla Česká republika a její občané odnést. „V Mnichově nás spojenecké velmoci hodily bez výčitek přes palubu, když měly pocit, že je to v jejich zájmu. A udělají to vždycky, pokud k tomu budou mít silný důvod, bez ohledu na přátelství, mezinárodní právo, demokracii a bohužel i spojenecké závazky,“ dodal s tím, že Česku nikdo v dobách okupace nepomohl.

Z tohoto důvodu se Weigl pozastavil nad slovy některých politiků o „rezignaci na vlastní zájmy“ a „servilní poslušnosti našim spojencům“. „Kdo příliš věří mocným, často se zklame,“ konstatoval a dodal, že zárukou bezpečnosti a prosperity je spíše sebevědomá a vyvážená zahraniční politika.

Příkladem toho, že věřit mocnostem se nevyplácí, je podle Weigla ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Zmínil jeho nedávnou kritiku Polska, Slovenska a Maďarska na obilné embargo, která se na veřejnosti setkala s nepochopením.

Weigl nicméně uvedl, že frustrace ukrajinského prezidenta je pochopitelná. „Celá léta byla Ukrajina lákána do EU a NATO a vysnila si, že zapojením do těchto organizací západního světa bude definitivně zajištěna její bezpečnost a prosperita. Nedosáhla vůbec ničeho, pouze si vykoledovala agresi Ruska, které se ukrajinskými ambicemi cítilo ohroženo,“ napsal s tím, že Ukrajina do válečného konfliktu s Ruskem nechtěla a krátce po začátku ruské agrese se pokusila o kompromisní ukončení konfliktu. „To však Západ neakceptoval a slíbil Ukrajincům neomezenou vojenskou a ekonomickou pomoc, když se Rusům postaví na válečný odpor,“ připomněl Weigl, že do války Ukrajinu přiměl jít tehdejší britský premiér Boris Johnson spolu se Spojenými státy.

Pokud se tedy Zelenskyj zamyslí nad tím, jak dopadly jiné války, do nichž byly Spojené státy zapojeny a následně se z konfliktů stáhly – jako příklad uvedl Weigl Vietnam, Irák a Afghánistán – nemá podle Weigla mnoho důvodů k optimismu.

„Ofenziva, do níž ukrajinskou armádu Západ natlačil, nemá přes ohromné oběti výsledky,“ prohlásil Weigl s tím, že znovudobytí okupovaných území je pouze zjevnou iluzí. Zelenskyj si je podle Weigla vědom toho, že Západ reálnou porážku Ruska nechce – pouze o ní hovoří a otevřený konflikt s Ruskou federací odmítá: „Nyní, na prahu druhé válečné zimy, Zelenskyj vidí, že Západ sice hovoří o porážce Ruska, ve skutečnosti se jí však bojí a žádný otevřený konflikt s ním v žádném případě nechce. Zbraně dodává pouze takové a v takových počtech, aby Ukrajina rychle neprohrála, ale nikoliv aby mohla pomýšlet reálně na vítězství.“

Příklad obilné krize podle ekonoma svědčí o tom, že s Ukrajinou a jejím členstvím to pravděpodobně není na dobré cestě. „Pozdě si naivní Ukrajinci uvědomují, že západní velmoci nemají v konfliktu stejné zájmy jako Ukrajina, která je však na Západu dnes zcela závislá,“ dodal Weigl.

Mnichovská dohoda byla dojednána zástupci Velké Británie, Francie, Německa a Itálie dne 29. září 1938. Mocnosti se dohodly na postoupení československých pohraničních oblastí Německu. Zástupce Československa k jednání nebyl přizván. Dohoda je uváděna jako příklad politiky appeasementu ze strany Francie a Velké Británie.