Svět je v pohybu. Vždy byl a bude, ale někdy je pohyb spojený s nadějí a jindy s obavami. Nyní sestupujeme po sinusoidě, dobře už bylo a v blízké budoucnosti nebude. Držme si klobouky, jedeme z kopce. Příčinou úpadku společnosti nebývá špatný odhad budoucího vývoje. Ale pocit, že vývoj je vítězně završen, budoucnost že je jistá a naše, takže předvídat příští je zbytečné. Čím déle společnost vegetuje v tomto sebeklamu a žije z podstaty, tím déle jí trvá postavit se na nohy. Neplatí to jenom o vzkříšení reálné ekonomiky, ale i o vzkříšení ducha.

Kdybychom v minulosti nebyli líní vyhodnotit trendy, které předznamenaly náš dnešní úpadek, nemuseli bychom v něm žít. Geopoliticky jsou hlavní hráči na politické šachovnici předvídatelní a jejich počínání logicky vychází tak z mocenských a ekonomických ambicí, tak i z historické paměti a zkušenosti. Čína nezapomene Západu století ponížení. Rusko nezapomene na intervence kolektivního Západu vedeného Napoleonem a Hitlerem. A Američané jsou nezlomně přesvědčeni, že jsou Bohem předurčeni šéfovat světu.

Předvídatelnost Číny spočívá v tom, že jde o nejstarší kontinuální civilizaci světa, která nic nedělá bez odkazu na svou minulost. Je konzervativní, homogenní, zahleděná do sebe. Proto kolem sebe vždy budovala zdi. Ty fyzické, jakou je Velká čínská zeď, anebo kulturní, finanční, a nově i pokud jde o internet, umělou inteligenci anebo viry. Čína je neagresivní, ale ví, že musí umět „tančit s vlky“.

Rusko je předvídatelné jako velmoc, která ví, že musí být připravena bránit svou existenci. Rusko kapitalistické, stejně jako to bývalé socialistické reálně počítá s válkou, kterou nesmí prohrát. Panuje v tom společenský konsenzus, stojí na tom podpora armády a prezidenta. Rusko ví, že Západ respektuje jenom sílu. Je přesvědčené, že Západu nelze věřit a že s ním nelze počítat jako se seriózním obchodním partnerem.

Geopoliticky předvídatelné jsou i USA. Jejich národním zájmem je profitovat z dominance světu. Američané nemají stálé spojence, ale pouze stálé zájmy. Koho neovládají, je nepřítelem, anebo potenciálním soupeřem. Americká tradice je válečná. Američané vedou války nepřetržitě prakticky po celou dobu své existence. Americkou doktrínou v Evropě je zabránit spojení německých technologií a ruských surovin, v globální politice pak zabránit strategickému spojenectví Ruska a Číny.

Na takto přehledně definovaném hřišti byl dobře předvídatelný i osud EU. Ta se nikdy nezmohla na suverénní geopolitiku, která by vyvažovala antagonizmus velmocí. EU se nechala Číňany vyšachovat z globálního byznysu, Američany zatáhnout do války na Ukrajině a v Rusku si přibouchla dveře k levným surovinám a lukrativnímu trhu. EU pouze přihlíží geopolitické partii, ve které soupeření USA s Ruskem a Čínou mění politickou mapu světa.

Nové perspektivy se otevírají pro Asii, Afriku, Arabský svět i Jižní Ameriku. Evropě je v tomto měnícím se světě rezervována periferie. Trapné na tom je, že EU na periferii nebyla velmocemi vykázána. Sama si ji zvolila! Není úplně jasné proč. Z blbosti?

Mimochodem, nám je rezervována periférie v eurounijní periférii a rovněž jsme na ni nebyli vykázáni Bruselem. Zvolila ji Fialova vláda. A také není úplně jasné proč…