Lukáš Valeš souhlasí s názory, že od covidu jako by politika onemocněla: „Covid najednou naprosto zničil politično, veřejno. A bohužel média a politici nás neustále zásobovali počty mrtvých, zasažených a kdesi cosi. Měli jsme mimochodem epidemii covidu, aniž nastala jakákoliv epidemie podle platných norem. A celá řada občanů si kladla, myslím, velice správnou otázku, jestli skutečně jde o naše zdraví, nebo jestli státní moc v různých státech včetně České republiky jenom zkouší mechanismy, kterými svoje občany v demokratických státech může a chce ovládat,“ říká politolog na Rádio Universum.
„Je evidentní, že jsme zažili dobu maximálního bezpráví, které tady po třiatřiceti letech od sametové revoluce nebylo, a přesto to občanská společnost akceptovala,“ dodává a zmiňuje, že se stát dopustil řady zcela protizákonných věcí, což je známo z rozsudků Nejvyššího správního soudu, který prakticky zrušil všechny předpisy, které vláda a ministerstva v té době produkovaly.
Po covidu ale přišla válka na Ukrajině, která na to vše jen navázala, a pokračovalo i vylučování oponentních názorů. „Já jsem doufal, že když vyléčíme covid, tak konečně vyléčíme politiku. A najednou jsme tady měli válku na Ukrajině, ale především jsme měli boj, který můžeme nazvat zcela jednoznačně jako ideologický. Politika byla najednou taková, a bohužel to covidem neskončilo, že velká část velmi zajímavých a velmi opodstatněných názorů byla z veřejného prostoru vyloučena. A tady mám vážnou obavu nejenom o politiku, ale i o budoucnost české demokracie,“ pokračuje Valeš.
Je to podle něj velmi nedobrý signál, protože se zdá, že ačkoli si říkáme, jaká jsme demokracie, a někteří naši liberální přátelé zdůrazňují rozdíl oproti Polsku a Maďarsku, tak se zdá, že v podstatných parametrech se vůbec nelišíme od západní a střední Evropy.
Bojí se proto v této souvislosti o osud svobody slova: „Myslím, že obava o osud svobody slova je zcela namístě. A tak mě velmi nemile překvapuje, jak málo zastánců svoboda slova má, přestože pro mě jako člověka z generace 1989 je to klíčový předpoklad pro existenci, a to nejen v politice,“ podotýká docent.
Varoval zejména před státem a vládou coby šiřiteli dezinformací: „My, kteří jsme paradoxně zažili ještě minulý režim, jsme snad ještě trošku vybaveni protilátkami, protože víme, že stát a vláda jsou největší šiřitelé dezinformací, nejvíc lžou, a my všichni se přece musíme mít proti státu na pozoru, a je úplně jedno, jestli to je stát demokratický, nebo nedemokratický,“ zdůrazňuje politolog.
Ani média nelze považovat za fórum různých názorů. „Média, místo aby byla hlídacími psy demokracie, se stala věrnými přisluhovači vládní moci. Výrazně ztrácejí svůj kritický osten, přestávají být až na pár výjimek přirozeným fórem různých názorů, a dokonce někteří lidé do některých médií nesmějí,“ uvedl Valeš. Problém vidí i v tom, že vzdělanější, bohatší část společnosti propadla názoru, že existuje jen jedna pravda, naše, a kdo ji vyznává, je dobrý, a kdo ne, je špatný a je třeba ho zlikvidovat.
Podle Valeše nelze od současné vlády čekat nějakou zásadní změnu: „Lidé, kteří jsou dneska u moci, jsou naprosto neschopní, hloupí. Velká většina z nich jsou psychopati, kteří nemají žádné empatie, žádné emoce, touží po moci a penězích. Od těchto lidí nelze očekávat nějakou změnu, leda kdyby se báli o život. Od současné vládní garnitury rozhodně neočekávám vůbec nic,“ uvedl politolog.
Na otázku, kde je ta kritická mez, která pokud bude překročena, může přijít výbuch společnosti, odpověděl následovně: „Myslím, že u celé řady občanů byla tato mez už dávno překročena. Může to přijít, aniž se nadějeme. V roce 1989 jsme si také mysleli, že u nás je to nadosmrti. Pamatuji, když už to pukalo v Maďarsku a v Polsku, tak my jsme říkali, že tady ne, tady je to navěky. A najednou během deseti dní, co jinde trvalo dva roky, se systém sesunul,“ zakončil docent Lukáš Valeš.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Natálie Brožovská