„Už polostátní ČEZ moc nedohlížel na správu našich bytů a když je získá soukromý investor, bude to ještě mnohem horší. Bydlí zde spousty starých lidí, kteří investovali své peníze do oprav a zvelebování svých domovů a teď jim hrozí, že je ztratí. Zkuste si to, prosím, představit, to je přece velmi nemravné,“ říká Magdalena Vlková a rozhazuje rukama, jakoby chtěla symbolicky obejmout celé sídliště Písnice, kde žije. Je češtinářkou v důchodu s vyřídilkou investigativního novináře. ParlamentníListy.cz se totiž vydaly na místo, kde má mnoho lidí hrůzu z toho, komu ČEZ prodá byty v nichž bydlí a jejich okolí.

Nejmenší demonstrace

Tomu ale ještě předcházela akce před hlavní budovou Skupiny ČEZ, která se chlubí, že za první tři čtvrtletí letošního roku vykázala čistý zisk ve výši téměř patnáct miliard korun. Nachází se kupodivu na ulici Duhová. O desáté ráno měli být totiž novináři informováni, jestli vůbec firma dostala ohledně sídliště Písnice nějaké kupní nabídky. U vchodu do budovy se postupně počet demonstrantů ustálí na třech. „Stop bakalizaci bytů“, anebo „Slíbili prodej nájemníkům už před lety. Developeři sídliště zničí“ – hlásají hesla nejmenší demonstrace, kterou reportér ParlamentníchListů.cz zažil.

„Udržujte osmimetrové odstupy,“ zazní mezi nimi. Kolem totiž projíždí policejní auto a akce je nenahlášená, takže nesmí jít o skupinu ale protest jednotlivců. Mrzne až praští. Přesto agilní paní Vlková každého kolemjdoucího informuje o trápení obyvatel sídliště Písnice. Od recepce u vchodu odeženou tuto drobnou ženu svalovci ochranky. Prý si ani kafe v blízkém automatu za pouhých pět korun nemůže koupit. Pak se ale slituje jedna zaměstnankyně ČEZ a kelímek s horkou kávou jí přinese před vchod. „První náznak sociálního cítění ČEZu,“ komentuje to paní Vlková sarkasticky. Nakonec vyjdou novináři a začnou zpovídat nebo natáčet na kameru tři do ruda zmrzlé aktivisty, kteří zde čekali právě kvůli tomu, aby upozornili na své starosti. A závěr z tiskovky? „Prý má ČEZ hodně nabídek. Nic jiného neřekli,“ podotknou zástupci sedmé velmoci.

Ostatně mluvčí ČEZ Roman Gazdík v jedné z dřívějších zpráv napsal, že Městská část Praha-Libuš získala unikátní možnost, aby se zapojila do soutěže, když pro ni zastupitelstvo hlavního města Prahy schválilo bezúročnou půjčku se splatností do dvaceti let. ČEZ zároveň městské části prý vyšel vstříc tak, že upravil podmínky veřejné soutěže. Městská část však nikdy nedeklarovala zájem soutěže se zúčastnit. „Vystoupení zástupců a občanů Městské části Praha-Libuš na jednání zastupitelstva hlavního města Prahy na konci listopadu vede k obavě, že cílem městské části není podat nabídku ve veřejné soutěži, která by byla v souladu se zájmy společnosti ČEZ, nýbrž je jejím cílem účel veřejné soutěže zmařit,“ dodal Gazdík.

Sídliště na dlani

„Nelíbí se nám řešení, že by do veřejné soutěže o nejvyšší cenu vstoupila i městská část. I kdyby se jí podařilo byty vysoutěžit, jejich cena bude tak vysoká, že nám je nebude moci prodat za odpovídající cenu, kterou bychom si mohli dovolit. Developeři mají obrovské prostředky a bude těžké je přeplatit. Celá ta soutěž mi připadá jako Kocourkov. Majetek státu by se s účastí městské části přelil mezi státními organizacemi a jediný, kdo by na tom vydělal, by byla polostátní firma,“ ťuká si na hlavu paní Vlková s tím, že dokud se nenajde přijatelné řešení, je s ostatními připravena bojovat. S těmito slovy ukáže do oken písnických paneláků.

Dojdeme k přízemnímu kadeřnictví. Mají zrovna zavřeno. „Kamarádka Jaroslava Klesalová si vybudovala tohle kadeřnictví. Investovala zhruba sedm set tisíc korun do úprav svého bytu, protože každý člověk chce pěkně bydlet. A ČEZ chce takto za její peníze zhodnocený byt prodat bez náhrady jinému vlastníkovi. A to je jen jeden ze spousty zdejších příběhů,“ vysvětluje. Písničtí nájemníci se prý potýkali se shnilými bytovými jádry, vadnou elektroinstalací a s dalšími problémy.

„Vážíme si zdejšího hezkého prostředí a prostoru, takže se taky obáváme, aby ho nový developer nezastavěl tak, že se ze sídliště stane pouze místo pro přespávání. Ty Havlovy pověstné králíkárny,“ dodává před svým domem. Na sídlišti Písnice je situace taková, že méně než osm set bytů by mělo být prodáno ve zmíněné soutěži. Nájemci bytů nadávají, že ČEZ každopádně není sociálně zodpovědná firma, jak hlásá, a premiér Bohuslav Sobotka se zástupem dalších politiků jsou zatím nečinní. „Jsme zklamáni,“ poznamená Magdalena Vlková, když za sebou zavírá dveře.

Očima Nadějky

Druhá z žen, která protestovala před budovou ČEZ, má jméno jako z Hrabalových povídek. Jmenuje se Nadějka Lázničková, ale už také postupně naději ztrácí. „Když se ČEZ ohání sociální politikou, tak by si jeho šéfové měli uvědomit, že kdyby šlo o jejich domovy, ve kterých bydlí třicet let, tak by za ně také bojovali. Také by si je chtěli zachovat. A ti, kteří zde investovali do rekonstrukce bytů, samozřejmě nechtějí přijít o investované peníze,“ říká. Má byt 1+1, necelých 34 metrů čtverečních a platí čistý nájem šest a půl tisíce, takže se vším všudy až devět tisíc korun.

„Ťuky, ťuk Andreji,“ visí na jedněch vchodových dveřích stará pozvánka na demonstraci. Ostatně zklamaní nájemníci svůj postup koordinují ve společné iniciativě Moje Písnice. „V souvislosti s byty se objevila lež, že bychom je chtěli zdarma. To ne. Chceme si je koupit, ale za přijatelnou cenu,“ podotýká Lázničková a doplňuje: „Výtahy jsou dost poruchové. Jinak máme nové stoupačky, opravená okna, vyměněná lina na chodbách. Ostatní si pak lidé rekonstruovali na vlastní náklady.“