Mezi přítomnými v auditoriu nechyběla krajská radní za ODS Marcela Krejsová a mezi mládím bylo vidět i několik bývalých novinářů z regionu.

Autorská práva s problémy a v konfliktu

„Autorská práva v digitálním prostoru jsou v podstatě neexistentní,“ uvedl docent Rozehnal a zdůraznil, že technologický vývoj přinesl obrovské výzvy  autorskému právu, které na ně není schopné reagovat. „Vzpomeňme si, co se strhlo, když byla projednávána mezinárodní smlouva AKTA, ač pro ČR to neznamenalo v podstatě nic. Náš autorský zákon byl vyjmut a smlouva byla spíše zaměřena na země typu Čína, kde jsou autorská práva porušována. Stejně tak smlouva o pacifickém přátelství, kterou se Spojené státy nebudou cítit vázány, se také věnuje autorskému právu. Problém  je, že copyrightové právo je založeno na teritorialitě, zatímco digitální svět je založen na globálním prostředí. Copyrightové a autorské právo je zastaralé a neodráží potřeby současného mediálního světa. Ukazuje se, že ekonomická využitelnost autorských děl je do určité míry iluze. Musíme najít nějakou cestu, jak rozdělit ta práva na vlastníky copyrightu, tedy tvůrce obsahu a uživatele. Pokud to necháme, jak to je, tak to možná vyřeší trh. Já jsem k tomu ale spíše skeptický. Zatím to nevyřešil, a ani to nevypadá, že by byl schopen vyřešit,“ uvedl host.

Správa digitálních práv je podle něj uživatelsky nepřívětivá a začíná se od ní ustupovat. „Autorské právo není nedotknutelným souborem a je potřeba jej přizpůsobit  technologiím, a nikoliv naopak… Každé kliknutí je vlastně porušením autorského práva,“ konstatoval právník a na adresu sociálních sítí, kde si může každý, jak chce, stanovit datum narození při svém prvním přihlášení, pronesl, že „... na Facebooku existují miliony uživatelů, kteří jsou mladší než deset let. Zveřejňují tam obsah, který je závadný a oni ještě nejsou mentálně schopni si jeho závadnost uvědomit.“

Tlak a ochota mu čelit

Poté Daniela Drtinová přečetla svůj příspěvek. Mimo jiné uvedla, že dlouhodobé vztahy mezi novináři a politiky se nyní bohužel dostaly do jiného světla, nebo spíše do tmy po dosud neobjasněné vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka. „Politické tlaky na novináře tady byly vždy. Jako novinářka působím v naší zemi, o níž kdysi BBC natočila dokument s příznačným názvem Království zapomnění, už celé čtvrtstoletí. Odvažuji se tvrdit, že novináři dnes nečelí většímu tlaku než dříve. V čem je rozdíl, je ochota a síla tomuto tlaku čelit. V České televizi, kde jsem roky působila jako politická zpravodajka a moderátorka, se nějaká forma politického tlaku objevovala každých pět let. Vždy tak rok po nástupu nové politické garnitury po volbách. V ČR volí ředitele České televize poslanci, a to jimi navolenou Radu ČT. Tuto radu ovládají skrze generálního ředitele. Neexistuje, aby se do čela ČT dostal někdo, koho neposvětily nejsilnější politická strana nebo povolební koalice. Generálním ředitelům České televize mnohdy nezbývá, než docházet do Poslanecké sněmovny v mírně řečeno shrbené postavě,“ uvedla Drtinová a pokračovala: 

„Když jsem moderovala politické diskuse, tehdejší a též současný generální ředitel se přišel zeptat politiků do Poslanecké sněmovny, zda jim vyhovuje konfrontační styl vedení rozhovoru s nimi. Toto bylo vždy a zažili jsme to mnohokrát. Největšího rozměru dosáhl tlak na Českou televizi v roce 2000, kdy televizní zaměstnanci reagovali na neúměrný zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize stávkou,“ vzpomínala.

Co je a co není (ne)přirozené

„Politické tlaky na média jsou podle mne zcela přirozenou součástí fungování a vyvažování, kdy nepsanou čtvrtou velmocí jsou právě média. Původně strážci demokracie, takového trochu zprofanovaného dvousloví hlídacího psa. Problém nastává ve chvíli, kdy se ze psa stává poddajný psík, ratlík. V podobě ředitele, který se před politiky skloní, nebo novináře svázaného pouty dluhů a hypoték a z toho vyvěrajícím strachem či autocenzurou. Situace došla v Česku tak daleko, že se dnes pro tento termín ustálil pojem hypotékoví novináři. Novináři zasažení kvůli svým dluhům autocenzurou. Právě tu vnímám v dnešní době jako obzvláště zákeřnou a nebezpečnou, protože palivem, které ji živí, není primárně tlak ze strany politika, ředitele nebo majitele média, pro které novinář pracuje, ale je to osobní strach, pod jehož tlakem novinář zcenzuruje sám sebe, aniž k tomu nátlak jiného aktéra je vůbec potřeba. Co kdybych se náhodou svým textem, který vyjde zítra, nebo svým rozhovorem s politikem někomu znelíbil a přišel o možnost splácet hypotéku, kterou jsem si teprve nedávno pořídil a tolik let je přede mnou. Formy tlaku, kterému jsou novináři vystaveni, jsou dnes mnohem sofistikovanější než dříve,“ pokračovala Drtinová na konferenci v Plzni:

„Ať je to již všudypřítomná autocenzura, nový fenomén, pokud jde o obří plochu jejího rozsahu, anebo poměrně dost propracované systémy vnitřní kontroly, které jsou v některých médiích nastaveny, tak aby se zkrátka některá témata k divákovi vůbec nedostala. Nevím, jak to funguje v tištěných médiích, která vlastní politici, nepracovala jsem v nich, ale v ČT, když se některé téma nebo host neměli objevit v hlavní relaci, tak se zkrátka vůbec neobjevil ve vysílacím plánu. V ČT už pár let nepracuji, a zda tam dochází k nějakým formám nepřípustného ovlivňování zpravodajského obsahu, samozřejmě nevím. Vypozorovala jsem, že se médium může zcela náhle a nečekaně stát bojovníkem za svobodu a demokracie, když se to hodí. Respektive když nastoupí ‚nepřátelská politická garnitura k moci‘. A to je právě kámen úrazu, ke kterému se nyní dostáváme.“

Jediný způsob, kterým se dá politickému tlaku podle Daniely Drtinové čelit, jsou kontinuita, stabilita, nepoddajnost média ve všech časech, předvídatelnost, neohýbání se před někým a nikdy, vnitřní integrita, přesně ta, kterou potom novináři zkoumají v rozhovorech a vyžadují od politiků. Jakmile se jednou médium ohne, zůstane dlouhý čas ohnuto a narovnává se velmi těžce a trvá to příliš dlouho. „Má zkušenost je taková, že pokud politik ví, že se neshrbíte nikdy před nikým, po čase už to ani nezkusí… To je síla, na které stavějí západní média, například BBC, kdy v podstatě zůstává médium vnitřně neporušené a má pak dost vnitřní síly, o kterou se může ve zlých časech opřít,“ uvedla novinářka z DVTV.

„V poslední televizní krizi, když skupina novinářů zdokumentovala hned několik nepřípustných zásahů do obsahu veřejnoprávního zpravodajského vysílání, jsem se mnohokrát ptala novinářů, svých někdejších kolegů, z čeho mají tak paralyzující strach. Nežijeme v Rusku, nepohodlní novináři neumírají, i když bohužel se toto podle všeho mění. Ale stále nejsou zavíráni třeba do blázinců. Přesto strach některých v Česku přesahuje únosnou míru, a bortí tak základy této profese a vnitřní integritu těch, kteří je mají nést.“ Dnes podle ní informace procházejí obrovskou vnitřní krizí.

Politici – ignoranti

Veselovský k tomu uvedl několik poznámek: „Tlak na novináře není jiný, ale podle mne se proměnila jeho kvalita. Jedna část politiků, a dokonce politických stran, trpělivě ignoruje část novinářské obce, která jim jde po krku. To jsem předtím za celou dobu nezažil, aby celá jedna politická strana, která je ve Sněmovně, ignorovala jednu část novinářské obce. Tomu se poměrně obtížně čelí. My pak třeba dost obtížně můžeme našim divákům přinést informace, které se té konkrétní politické strany, například SPD či hnutí ANO, týkají.“

K fake news pak řekl: „… vůbec nepochybuji o tom, že právo pokulhává, pokud se týká specifikace a jeho rozpoznávání. Pro mě je extrémní komplikace v tom, kde leží hranice, co je a není fake news, co je jenom alternativní pohled. Na druhou stranu si nedokážu představit hranici, kde je či není už něco, čemu říkáme fake news. Pak je tu ještě jeden potenciálně nebezpečný moment. Jako problém vidím to, že jsou akceptovány někým, kdo nedávno patřil do meinstreamu. Poslanci, členové vlády, zástupci veřejnoprávních médií najednou říkají, že tato oblast, o které si možná ostatní říkají, že je nebezpečná demokracii v ČR, je vlastně akceptovatelná. Mluvím konkrétně o členu Rady Českého rozhlasu, kde byl již v roce 2013 zvolen člověk, který je absolutně pro veškeré fake news a Aeronety, pro něj je to relevantní médium a teď nedávno byl zvolen do Rady ČTK. Pan Petr Žantovský, který říká na jedné straně o chemtrains a na druhé straně zprávy meinstreamového média tak, že někde mezi tím je pravda. To úsloví, že pravda je někde uprostřed, je pro mne fascinující. Když to říkají lidé, kteří mají kontrolovat veřejnoprávní média. A to by se dalo ještě nějak přežít, ale když vidím generálního ředitele Českého rozhlasu, jak se zúčastňuje něčeho, co je Krameriova cena, a říká – je potřeba přivádět do veřejnoprávního rozhlasu více alternativních pohledů na věc,“ uvedl Veselovský.

„Alternativní pohled na věc je v mnoha případech akceptovaná lež. Tak pro mne to dostává jinou kvalitu. A přiznám se, že právo je zatím bezbranné vůči fake news, tak novináři jsou také bezbranní. Jak se k tomu postavit, co s tím dělat? Mnoho webů, které se pohybují přesně na hraně, s tím se velice obtížně pracuje. Poslední volby, ať již prezidentské nebo do Poslanecké sněmovny, pro mne ukázaly, že fakta téměř nic neznamenají. Skončila síla politických programů, již před komunálními volbami už tehdy hnutí ANO v Praze jasně vyhrálo bez programu a bylo to jasně deklarováno v několika rozhovorech. A přesto to voličům bylo jedno,“ posteskl si novinář z DVTV.  Volby do Poslanecké sněmovny byly podle něj postaveny daleko více na dojmech než na programech. „Jako novináři se mi s tím extrémně těžko pracuje.“