Do posledního volného místečka zaplněný sál městské knihovny v Plzni obsadili především pedagogičtí pracovníci z mnoha škol i institucí.

„Tahle reforma má proběhnout v rámci celé Evropy, nebo to je jen u nás?“ zněl jeden z prvních dotazů na hosty diskusního odpoledne.

Školství opomíjené, školství strategické

Michal Semín odpověděl: „To je u nás, ale na Západě to už je. Ale již existují země, které tyto pokyny nechtějí už moc poslouchat. Na Slovensku řeší v podstatě totožný problém a jejich ministr školství je vlastně progresivista. Lidé si neuvědomují důležitost školství. Po volbách se řeší ministerstva financí a obrany, silové resorty. Školství je přece silový resort. Kde děti tráví nejvíce času? Rodina to už bohužel není. Když nejsou na mobilu, tak jsou ve škole. Takže, jestliže je něco formuje, vedle komunikačních sítí, je to ta škola. Je tedy v našem zájmu, v zájmu rodičů, prarodičů, strýčků, dostat školství zase pod kontrolu. Aby nebylo ve vleku ideologů,“ upozornil publicista.

„Dnes jdou velmi dopředu východoasijské státy jako Čína, Singapur a další, a ty předbíhají Západ. Víte, jak vypadá školství tam?“ zněl další dotaz, či spíše pobídka ke srovnání se situací u nás.

Petr Drulák na to: „Rozhodně tam nepodléhají takovým tlakům. Naopak, to, co my odsuzujeme, jako je dril a biflování, tak tam oni v tomhle jedou. Možná je to až opačný extrém. Nechtěl bych chodit do čínské školy. Je to dané mentalitou, kulturou. Je tam kolektivistická společnost. Já bych tam nemohl žít – ale oni tím pak dosahují lepší výsledky. To je vidět na univerzitách v USA a na Západě, kde jsou pak mezi nejlepšími studenty především děti z Číny a z asijských zemí.“

„... a z Indie,“ zazněl ženský hlas z auditoria.

„Vím, co do té Číny přichází, a jde to tam převážně z Jižní Koreje. A je to i japonský model, kdy děti v předškolním věku jsou takoví králové, jsou rozmazlené, že vlastně mohou téměř všechno. Pak ale začne školní výuka – a tam se to pro děti mění v peklo. Ony tráví ve škole neuvěřitelné množství času. Třeba v tento čas naší besedy (na přelomu odpoledne a podvečera, pozn. autora) by většina dětí ještě byla ve škole. Většina dětí, která má ambiciózní rodiče, kteří chtějí, aby se dítě dostalo na nějakou dobrou střední školu a pak z ní na vysokou. Oni mají velmi selektivní systém. Většinou je to ještě tak, že dětem skončí škola a pak jdou na přípravné kurzy. Na základní škole chodí dítě na přípravné kurzy, aby se dostalo na střední školu – a na střední škole pak chodí na přípravné kurzy pro vysokou školu. Takže děti pracují do deseti, jedenáct hodin do pozdního večera. Je to neuvěřitelný dril. Já to za nějaký úplně dobrý model nepovažuji, když se tedy na to dívám z našeho středoevropského hlediska. Není to prostě naše tradice,“ vysvětloval profesor Drulák.

„Ta naše tradice dokázala produkovat kvalitní lidi, jejich tradice je jiná. Oni mají tradici memorování, což u Číňanů i jinde je dáno i jejich znakovým písmem, protože abyste byli gramotní, musíte zvládnout 4000 znaků a naučit se je. To je pro Evropana nepředstavitelné. A to je hranice gramotnosti, ne vzdělanosti. A tam tento systém jede,“ konstatoval.

Podobně přistupují podle Druláka i k jiným věcem. „Je to záležitost drilu, který v lidech buduje kvalitní morálně volní vlastnosti. Jestli je to dobré pro kreativitu, v tom si nejsem jist a měl bych pochybnosti. Když se pak s touto průpravou setkají s někým, kdo je schopný jen diskutovat...“ a smích přítomných přerušil přednášejícího. „V mezinárodních soutěžích budeme tahat za kratší konec. My v Evropě máme také tradici náročného školství. To všechno se v západní Evropě začíná hroutit. Takže to není jen český fenomén. Zasahuje to Francii, Německo. Já si všímám toho antiautoritativního přístupu, který považuji za problém. Přenos informací, výchova – to přece je vždy založeno na nějaké autoritě. Na jasném rozlišení mezi učitelem a žákem. To je velmi důležité. Mám dojem z toho, co slyším o tom dnešním školství, že upadá, že je tam rovnostářský trend, který podle mne není správný. On může být správný, ale v naprosto výjimečných situacích, kdy je tam nějaká výjimečná osobnost, která to dokáže uhrát. Ale dát to jako standard, to úplně není dobré,“ přemýšlel nahlas profesor Drulák

Zástupné problémy odvádějí pozornost od těch podstatných

„Bude se to vzhledem k ekonomickým problémům zhoršovat?“ zněl další dotaz, další téma, od muže středního věku.

Semín reagoval slovy: „Je otázkou, jak se k tomu postaví rodiče. Kdyby tato reforma narazila na společenský odpor, tak se realizovat nedá. Rozhodně ne v tomto rozsahu. My jsme si jako generace navykli odkládat děti do škol a příliš se nezabývat tím, co se tam učí. Protože jsme tak nějak předpokládali, že to bude to, co tehdy my. Nedebatuje se, ve společnosti málo rezonuje diskuse o tom, co se děti učí – ale jestli mají učitelé dost peněz a jestli je ve školství dost peněz. Takže pozornost je obrácena úplně špatným směrem. Hlavní problém je přece to, co se odehrává ve škole, co se tam děti dozvídají a k čemu jsou formovány a vedeny. Ve chvíli, kdyby jak v učitelské, tak v rodičovské veřejnosti se podařilo vytvořit určitou vlnu nespokojenosti, tak změna může přijít rychleji, než se nám nyní zdá. My jsme ještě pořád ve fázi, kdy můžeme ještě něco zachraňovat. Příští generace to už dělat nebude. Ta už bude jen lomit rukama a říkat, jak jsme toto mohli dovolit, že jsme to neviděli,“ konstatoval Michal Semín.

Že přijde krach, je nad slunce jasnější – náprava bude bolet

Drulák ho doplnil: „Situace směřuje k pádu, dokonce bych řekl ke krachu – a v něm je možno vidět určitou příležitost. A to teď myslím v ekonomické části. Ke krachu směřuje školství, zahraniční politika, energetika. Očekávám krach tohoto režimu, že se to zhroutí ve všech oblastech. A to může být fakt rychlé, jako v roce 1989, kdy se to tak nějak nečekalo. Tohle se může stát i nyní. Ale pak je otázka, co přijde potom. Je problém v tom, že návraty nejsou jednoduché. Nelze říci, že to budeme jednoduše dělat jako předtím. To dost dobře ani nejde. Často nemáte na to ani lidi. I když krach třeba přijde rychle, tak náprava bude velmi bolestná a pomalá. Podívejte po tom roce 1990. Krachlo to, otevřely se nové příležitosti – a jak byly využity? Oni vlastně, jak se říká, že ‚nejsou lidi‘, tak nebyli k dispozici ti ‚správní lidé‘. A proto to dopadlo, jak to dopadlo.“

„Je nutno se tedy připravovat na krach, a nebudeme dělat jen to, že okopírujeme něco, co si myslíme, že jinde funguje. Budeme muset si vytvářet naše vlastní řešení, ale bude to velmi bolestivé,“ vybídl přítomné profesor. „Školství přece zažilo velký sešup v padesátých letech. Tady byl slušný prvorepublikový standard, který byl dán rakouským gymnáziem. To tu představovalo elitní instituci. První republika si to osvojila, nepřivedla to ani ke krachu, ani k rozkvětu. A pak přišlo komunistické školství, zrušení gymnázií na všeobecně vzdělávací školy, to byl obrovský úpadek. Přesto školy, které vypadaly jako úpadkové, by se nám nyní pomalu začaly jevit jako nositelé téměř nedosažitelných standardů. V tom tedy jsme. A po roce 1990 se nešlo vrátit. V historii neexistují návraty, všechno se musí začínat znovu. V dobrém případě začínáte s představou, co funguje, a co nefunguje. Ale to je v tom lepším případě. Většinou si to zopakujeme i s chybami,“ konstatoval profesor Drulák.

Další muž se zeptal na následující: „Nebylo to také o tom, že byla snaha dostat více lidí do vyšších vzdělávacích pater pro potřeby využití v průmyslu?“

To, že každý musí mít nějakou vysokou školu, bylo za minulého režimu regulováno, bylo konstatováno hned na začátku této odpovědi.

Učme se pro peníze?

Semín poté zevrubně poznamenal: „Čelíme dlouhodobému problému, že totiž pohlížíme na vzdělanost tak, že děti chodí do školy proto, aby měly dobré zaměstnání a aby v dospělosti nosily domů velké peníze. To není tradiční evropský pohled na vzdělání. Dokonce i za první republiky se učilo způsobem, který takzvaně ‚nebyl užitečný‘. Celá reforma je vedena dogmatem užitečnosti. Ve škole se děti budou učit jenom to, co budou moci okamžitě aplikovat. Já se rozčílím, když slyším svoje děti, jak říkají – k čemu mi to je? Já na to – teď třeba k ničemu, ale nevíte, jestli vám to někdy třeba k něčemu bude. Jsou určité znalosti a vědomosti, které na první pohled k něčemu nejsou. A přece nás dělají důstojnými lidmi. Zapojují nás do kulturního kontinua našeho národa. V reformě ve výuce dějepisu, tam není vůbec nic o národním pojetí dějin. Všechno je to jenom lokální – tedy já a moje skládka ve vsi, anebo svět a planeta. Není tam nic o tom, že jsme Češi a máme nějaké předky. Jenže, učíme se proto, abychom ty naše předky znali, abychom znali jejich dílo. Fakticky nám to takzvaně k ničemu nebude. Nebudeme mít víc peněz, že známe velikány našich dějin. Ale přesto to patří k naší základní výbavě, když o někom řekneme, že je vzdělaný člověk. Reforma vůbec nejde tímto směrem,“ posteskl si Michal Semín.

A pokračoval slovy: „Důraz na kompetence, to je tlak z korporátního světa. To nemá žádné opodstatnění v evropské pedagogice. Pojem ‚kompetence‘ se přinesl ze světa velkých firem. Tam člověk nemusí umět latinu.“

Vzhůru do montoven, negramoti!

Drulák přítomné upozornil: „Tohle je velmi nebezpečná věc. Ono to vyjadřuje ekonomický model, který jsme tu začali pěstovat od devadesátých let. A to jsou montovny. V nich musíte mít lidi, kteří jsou vybaveni nějakými kompetencemi. Nikoliv lidi, kteří jsou schopni přemýšlet koncepčně a strategicky. Dnes má už Evropa za sebou velký růst. Její vrchol byl na přelomu 19. a 20. století. Podívejte se, jakým způsobem byla v té době vychovávána evropská elita na nejlepších univerzitách, v Oxfordu, na Sorbonně, na Humboldtově univerzitě, v Cambridge. Ujišťuji vás, že tam se neučili vůbec nic tzv. ‚užitečného‘. Oni se učili latinu a řečtinu. Tehdejší vzdělaný člověk uměl latinsky a řecky, tihle lidé budovali Evropu a impéria. Neměli žádné dovednosti; ty měly ti, kteří jim sloužili. To je velmi důležité. My s ekonomickým modelem, který jsme přijali, rezignujeme na určitý stupeň vzdělanosti, který je pro vazalský stát nepatřičný. Tady jsou kompetence, nikoliv koncepční uvažování,“ konstatoval Petr Drulák. A dodal: „Samozřejmě, že řečtina a latina jsou užitečné. Ale ne těm korporátům.“

Muž z auditoria položil další otázku: „Když si vezmu Spojené státy, tam došlo koncem 19. století k nasměrování k pragmatickému vzdělání s tím, že se odvolávali na Evropu, kde jsou různé ideologie, války, ale v USA že není potřeba nějakého společenského konfliktu. Potřebujeme úspěšnost – a k tomu nepokvetou ideologie. Ale dnes vidíme, že společnost je totálně ideologicky zmanipulovaná.“

„Příroda ani politika nemá ráda vakuum,“ odpověděl Drulák. „Když stát vyklidí role v ekonomice, tak se toho ujmou někteří šíbři. Když stát vyklidí svoji roli ve školství, tak se toho ujmou nevládky, které jsou financovány vším možným. Když rezignujete na ideovou přípravu, tak se tam dostane zmatek. Prostě, vyklidí se pole – a někdo jiný je obsadí,“ upozornil profesor.

Další dotaz, respektive připomínka, zněla následovně: „Vzdělanost je také to, že se pořádají různé výlety a exkurze. Návštěva památek je ideální pro ukázání na naši i evropskou architekturu. Mohou se využít i antické odkazy. Bohužel, s latinou je to již špatné. Poslání muzeí není jen v tom, aby tam chodili důchodci, ale hlavně mládež. Pokud možno s učiteli nebo rodiči.“

Loutkovodiči v anonymním šeru zákulisí

A další dotaz, další téma. „Kdo stojí jako opora tohoto systému? Jsou to korporáty. Kdo ovládá naši společnost – to jsou určité kluby, navázané na Aspen Institut. Chce to jednak Brusel, i ty korporáty. Stojí za nimi Bakala i Soros.“

Semín reagoval: „Myslím, že je to složitější. Kdyby to bylo takto jednoduché, tak pozavíráme Aspen Institut a bylo by vymalováno. Ono nebude.“

„Oni pozavírají nás!“ vykřikl někdo z přítomných.

„To není o nějakém institutu. Nám vládnou lidé, kteří nikde uvedeni nejsou. Tady u nás se vytvořily předpoklady, aby tu mohly takovéto struktury parazitovat. Nám jaksi bylo jedno, kdo obsazuje instituce. Když nebude jejich výměna – státních i nestátních, tak se daleko nedostaneme,“ upozornil Semín.

Vítejte, padesátky!

Profesor Drulák: „Narazíme na to, že takzvaně ‚nejsou lidi‘. Rysem tohoto neototalitárního režimu... protože on má charakteristiky totality. Paragraf, který se propašoval do zákona o pomoci Ukrajině, má podle některých ústavních právníků rysy paragrafu z padesátých let, za který byla odsouzena Milada Horáková a řada dalších. To tam dali koaliční poslanci. Proto je namístě mluvit o liberální totalitě. Hlavní rozdíl od té fašistické nebo komunistické totality je, že ta liberální totalita nemá jasné centrum moci.“

„Aspen je jen jednou z mnoha takových institucí, ale zdaleka, podle mne, nepatří k nejdůležitějším z oněch struktur. Je tu, je hodně vidět, dávají věci na webové stránky. Ale ty skutečné mocenské výkony nejsou na těch stránkách. Porovnejte si Davos a Bilderberg. V Davosu máte v podstatě všechno veřejné. Bilderberg byla jiná struktura, od začátku tajná. Tím, že se začínají otevírat, to znamená, že se skutečně důležité věci řeší zase někde jinde. Není jen jedna struktura,“ připomněl Drulák.

„Situace ve školách povětšinou není taková, že by tam byl nějaký ředitel, aktivně prosazující progresivistické věci. Často ne. Jsou to mladší kolegové, kteří přicházejí a vysvětlují těm starším, že oni vlastně neumí učit a že by měli jít na školení. To samé v médiích. Tam není tvrdá postava šéfredaktora nebo vydavatele. Tam jsou zase ti mladší redaktoři. Takže jde o horizontální charakter přinucení. V tom je liberalismus zajímavý. I v tom starém režimu se kolegové a spolustraníci hlídali navzájem. Ale tady je to mnohem silnější. Proti tomu se velmi těžko bojuje,“ podotkl Drulák.

Neziskovky si mastí kapsy

Další muž z několika desítek přítomných: „Chtěl bych se zastat pedagogického sboru, který nebude vědět, co má dělat. Mám obavy z toho, že ztratí svoji vážnost. A budou dávat přednost neziskovkám, které se tam hlásí a ty budou dělat práci za ně a budou děti ovlivňovat úplně jiným směrem. Dřív byly nejváženějšími osobami na venkově i v městečkách starosta, kněz a učitel.“

Semín ještě na závěr uvedl, že v riziku je i kus naděje. „Pokud by se ten školský projekt chtěl plně rozvinout, tak ale má v sobě prvky utopie a neproveditelnosti. Relativně krátce po zavedení se zjistí, že se podle toho nedá učit. A doufám v českou tradici Josefa Švejka. Tady se málokdo nadchne pro myšlenku, za kterou by byl ochoten položit i život. Ta reforma, to je přece něco tak blbého,“ konstatoval za smíchu přítomných Semín. „A časem se prokoukne, že to bude slepá ulička. Možná na to zařve jedna generace, ale nebude to mít dlouhého trvání. A pedagogové ani nebudou připraveni na takovou zásadní změnu výuky.“

Angličtinu dejte i do jeslí!

„A co média? Ta o tomto nemluví. Ale vůbec. Jen rezonuje, že se děti budou od první třídy učit angličtinu,“ posteskl si za dobře slyšitelného šumu Semín. „Na to nejsou připraveni učitelé, kterých bude fatální nedostatek. Nic proti angličtině nebo proti nějakému jinému cizímu jazyku. Jsme principiálně proti tomu, aby se jakýkoliv cizí jazyk učil od prvního ročníku. Jsme Češi, a má se učit pořádně český jazyk. Jakýkoliv jiný až později. Když ale pomícháme mateřštinu s nějakým cizím jazykem, co tím o sobě říkáme? Že jsme v pozici vazala, kdo jen pracuje pro korporáty. Že děti nebudou umět česky? Angličtina je jednoduchá, oni se jí naučí dřív než mateřštinu, zvláště když jsou z nějakého problematického prostředí nebo tam, kde se ani česky nemluví. A jistě nemusím být moc konkrétní...“

Psali jsme:

Drulák: Útok na národ a na Evropu. Plíživé změny na školách

Profesor Jiří Svoboda: Jako Hitlerovy dekrety. Tak vznikla Fialova vláda

Rajchl (PRO): Soudruh Mikuláš Bek se nám utrhl ze řetězu

„Mohli to zablokovat. Neudělali vůbec nic.“ Macinka se neudržel, když došlo na Fialu v Bruselu