Když Německo a Francie hledaly cestu, jak se vyhnout další vzájemné zničující válce, shodly se na tom, že přijatelnou možností je vzájemná kontrola produkce uhlí a oceli, tedy surovin klíčových pro další zbrojení. A tak se zrodilo Evropské společenství uhlí a oceli, jehož součástí se v roce 1952 staly Francie, Německo, Itálie a tři státy Beneluxu: Belgie, Lucembursko a Nizozemsko.

O zakládajících smlouvách se jednalo už od roku 1951. „V tento den v roce 1951 byla v Paříži podepsána smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli,“ upozornil Evropský parlament.

Nezisková organizace Konec uhlí však v této souvislosti upozornila, že po více než sedmdesáti letech je EU závislá na dovozu energetických surovin z Ruska a na dovozu oceli z Číny, což podle neziskové organizace jistě nebylo původním cílem zakládajících států ESUO a dnešní stav nelze považovat za úspěch.

„Před 71 lety se Evropa spojila ve Společenství uhlí a oceli. Za sedmdesát let to Evropa dopracovala ke konci domácí výroby oceli a těžby uhlí a obě komodity se masivně dovážejí. Evropa se stala velmi závislou v energiích na Rusku a ve výrobě na Číně. Tato evropská politika úspěchem není,“ upozornil spolek Konec uhlí na Twitteru.