Kohout ve svém komentáři pro Lidové noviny píše o tom, jak Češi vedou bratrovražedné bitvy jako u Lipan a místo palcátem se mlátí potištěným papírem a hulvátstvím z obrazovek. „Liší se také v pohřbívání těch, které považují za své velikány. Mistr estrádních scén má před vilou podle médií tři sta čtverečních metrů koberce z květů, svící a plyšáků; stal se tak českou princeznou Dianou. Královna ‚prken, která znamenají svět‘, má na dvorku Národního divadla necelé tři,“ poznamenal k rozdílnému přístupu k úmrtí Karla Gotta a Vlasty Chramostové spisovatel Kohout. 

„Zapalujeme doma svíčku, když odejde, kdo se nám zapsal do života, ať už přítel, či rival, jako byl pěvec, který vyzval kolegy, aby odsoudili Chartu 77. Že netušil, oč jde, je po monstrózním shromáždění v Národním divadle nevěrohodné. Pár dní nato hoří u nás svíce za herečku, kterou znalo mnohem méně lidí, ale pro kulturu národa i jeho morálku nepřestane znamenat to, co znamenala žena, kterou hrála po bytech. Básník František Halas ji nazval Naše paní Božena Němcová. Ona bude naše paní Vlasta!“ zmínil Kohout.

„V Čechách se pohřbívání řečníka Anticharty srazilo s pohřbíváním legendy Charty. Poměr vyjádřila další zpráva, že na jeho poslední rozloučení přijedou statisíce fanoušků, což si vyžádalo uzavírky v centru Prahy i u svatovítské katedrály. Tam se s ním před hlavou státu rozloučil za církev kardinál a za Antichartu bývalá první dáma, prezident filmového festivalu i herecká ikona všech vrchností. Rozloučení s paní Vlastou proběhne v Národním divadle, kam asi hlava nezavítá, neboť tam, co je v úřadě, nebyla. Ukvapený premiérův nápad vystrojit Mistrovi pohřeb státní byl s výmluvou na rodinu zmírněn v obřad bez generálů a stíhaček, ‚jen‘ se státními poctami. Zřejmě proto, aby rozdíl nebil do očí, se jich dočká i ona, ale jinak drtivě vítězí Mistr, v souladu se společností a dobou,“ uzavřel Kohout se slovy, že jeho zpěvy nepřestanou těšit uši, ale její činy budou dál pozvedávat duši. 

Iva Pekárková na serveru Lidovky.cz píše o tom, jak si její babička velmi ráda broukala písničku o oslazené kávě. „Samozřejmě, že všem textům nerozuměla, v kuchyni stál jen tranzistorák z roku raz dva s nakřáplou bakelitovou bedýnkou a ještě nakřáplejším hlasem. Ale melodie chytala, měla skvělý hudební sluch. Možná by při troše štěstí mohla i ona být zpěvačkou. Ale to by ji nikdy nenapadlo, byla přece obyčejná ženská,“ poznamenala Pekárková. Podle jejích slov to babička v životě neměla jednoduché, a tak se není čemu divit, že ji ty hezké, chytlavé písničky uklidňovaly.

„Na rozdíl od jiných neocenila, že božský Karel s populární muzikou do socialistického Československa vnáší opovrhovanou západní kulturu v podobě melodií vypůjčených bez licence, pěkně přehraných a profesionálně přezpívaných v češtině. Jen jí to dělalo dobře,“ poznamenala Pekárková a vzpomněla i to, jak jí chtěla přehrát desku od Kryla, ale ona oponovala, že má radši ty písně, co vždycky hráli v rádiu. „A vleže, roztřeseným hlasem zanotovala ‚Kdepak ty ptáčku hnízdo máááš‘,“ uzavřela Pekárková.