Téma Czexitu budí mnoho vášní. I když ještě ve Sněmovně není ani předložen návrh ústavního zákona o celostátním referendu, který by jej mohl umožnit. Je dobře, že debata o tomto tématu byla otevřena. Že už to není tabu, o němž nikdo nemluví ani nepřemýšlí. Vždy je totiž dobré zvažovat různé alternativy budoucího vývoje. A přemýšlet o různých nástrojích, kterými se svoji budoucnost pokusíme ovlivnit. Mrzí mě však, že debata se zatím vede více méně na úrovni emotivních výkřiků typu „nejhorší katastrofa za 100 let“.

Jako kdyby naši politici už zapomněli, co bylo Heydrichovo „konečné řešení“, Auschwitz-Birkenau, plynové komory, stanné právo a popravy bez soudu. Stejně jako spřátelená pomoc bratrských vojsk Varšavské smlouvy, politické procesy v padesátých letech minulého století, vězeňské tábory v uranových dolech nebo normalizace. To byly opravdové katastrofy. Umírali při nich lidé. A většinou zcela nevinní. Jiní přicházeli na mnoho let o svobodu, o zdraví nebo o majetek. Mnoho lidských osudů bylo zničeno. České hospodářství v těchto dějinných etapách dostalo také nemálo ran. S nimiž se případný Czexit ani zdaleka nemůže měřit.

Politika už je asi taková, že se snaží vše zhustit do jednoduchých frází. Typu „jako společnost bychom zchudli o desítky procent. Naše prosperita je závislá na společném evropském trhu“, což je citát z Twitteru bývalého ministra financí Miroslava Kalouska (TOP 09). Z čeho tento závěr vychází, jak byl počítán ani jaké faktory autor zohlednil, tam uvedeno není. Na stejnou úroveň argumentace metodou „výkřiků“ bohužel přešli i někteří zástupci organizací sdružujících podniky. Za všechny lze pro ilustraci uvést výrok viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy (SPD) Radka Špicara, který se domnívá, že odchodem z EU bychom přišli o možnost ovlivňovat předpisy, kterými se stejně při výrobě zboží a poskytování služeb musí naše firmy řídit. Tohle mnohokrát opakované tvrzení stojí za to si rozebrat podrobně. Pravdivé je totiž pouze částečně.

Každému, co jeho jest

Při vývozu zboží a služeb na trhy členských zemí EU se české podniky samozřejmě musí řídit normami, které v místě prodeje a užití výrobku platí. Stejně jako kdekoli jinde. Při vývozu na izraelský trh musí zboží, aby ho tam bylo možné prodávat konečnému spotřebiteli, splňovat všechny izraelské předpisy. A ty jsou v některých věcech jiné než evropské a v jiných věcech zase jiné než ruské či čínské. Např. automobil musí být v Izraeli povinně vybaven tónovanými skly. Bez nich nelze vůz v Izraeli uvést do provozu. A prodejný je tedy leda jako velký „angličák“, sběratelský kousek, jehož majitel si s ním může jezdit tak akorát po svém pozemku, ale nikoli po veřejné silnici. U aut s klasickým spalovacím motorem vyvážených do Ruska zase platí, že podle ruských předpisů musí být motor vozu konstruován tak, aby snesl používání paliv a maziv vyvinutých pro velmi nízké teploty. V Rusku jsou teploty nižší než -30 °C v zimě zcela běžné.

Vozidlo, které splňuje „jen“ všechny evropské normy pro automobily (a těch je hodně), ale nemá tónovaná skla – což není v EU povinné – je v Izraeli prakticky neprodejné. U Ruska je to ještě složitější. Rusové mají méně přísné ekologické normy pro některé složky obsažné ve výfukových plynech. Konkrétně třeba saze u naftových motorů. Jejich státní požadavky však kladou vyšší důraz na odolnost vozu a jeho použitelnost v těžkých klimatických podmínkách. V Rusku tedy může být prodáván vůz, který by nyní už v EU nemohl být uveden do provozu. Stejně jako vůz, který nejnovější euronormy splňuje – má však navíc zařízení, které mu umožní přežít a fungovat v tvrdé ruské zimě.