Českými médii se v úterý večer rozlétla zpráva o smrti bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Někdejší komunistický předák zemřel nejspíš minulý týden, pohřeb měl již proběhnout v motolském krematoriu. Jakeš zemřel ve věku 97 let. Prakticky do poslední doby se pravidelně objevoval na veřejnosti, zvláště při komunistických oslavách Prvního máje na pražském Výstavišti v Holešovicích.

ParlamentníListy.cz požádaly v rámci ankety politiky napříč celým spektrem, aby zhodnotili jeho „dílo“ a život, ale i dobu 70. a 80. let v Československu. Předseda KSČM Vojtěch Filip v reakci na naši otázku sepsal pro ParlamentníListy.cz obsáhlé pojednání nejen o Jakešovi jako takovém, ale i o době, která jeho nástupu předcházela. Filip v textu obsáhl prakticky celé období bývalého režimu až do jeho konce. 

Celý text Vojtěcha Filipa přinášíme ZDE:

Jak se dívám na dílo Miloše Jakeše, ale i na léta 70 a 80. minulého století obecně? Je možné si spojit s odchodem Miloše Jakeše jednu z kapitol československé historie a to přesto, že v čele KSČ stál jen krátce těsně před rokem 1989. I pro KSČM to může být příležitost, přestože vznikla až v roce 1990 vysvětlit co a proč se dělo v letech 1948-89 co z těchto let zásadně odmítá, ale také na co navazuje a jak se politicky KSČM chovala v těch dalších letech kdy došlo k restauraci mafiánského kapitalismu v ČR. 

Není pravdivý obraz těchto let, který vše maluje jen v černých barvách, stejně jako také není jen o světlých zítřcích. Ti, kteří se lživě snaží práci našich předchůdců jen urputně zašlapat do země, nejsou ani věrohodní ani objektivní, mluví z nich závist a neschopnost rozvíjet společnost, dále ji nerozdělovat, ale sjednocovat pro těžká období globálního tlaku na národní státy.

Nejsložitější období těsně po válce, které už bylo dáno vládou Národní fronty pod vedením KSČ je doba let 1948-1954, ve zkratce je možné vysvětlit opravdu poválečným složitým vývojem téměř na celém světě, na pozadí snah tvořícího se "Západu" oslabit vliv SSSR a marginalizovat výsledky II. světové války. Šlo nejen o pokračování fašistických vlád ve Španělsku nebo Portugalsku, o McCarthismus v USA, vojenské převraty v různých státech světa, včetně Řecka, aby se zabránilo vzniku dalšího socialistického státu, ale i nehorázné vměšování do vnitřních záležitostí Československa. Špionáž, agenti chodci, balónové akce, terorismus. Bylo to období, kdy si celá Evropa na jedné straně oddechla, že skončila válka a věřila, že vznikne lepší svět. Svět bez válek, ale s bojem a to hodně tvrdým o její další charakter. Viz třeba kniha Výbušnina.

Další etapu konce padesátých let, kdy začalo docházet k uvolňování, asi nejlépe charakterizuje úspěch na Světové výstavě a ocenění Bruselského pavilonu. Výsledky uvolněné energie širokých mas pracujících a pokus se v nových poměrech prosadit  přinesly ocenění jak v hospodářství, tak ve společnosti , ale i ve vědě a ve výzkumu a předznamenaly zajímavý vývoj tzv. zlatých 60. let. Některé nástroje, které měla KSČ k dispozici se vyčerpaly. To se týká hlavně kultury, kdy přestaly být zapotřebí "agitky" a nastoupila oceňovaná tvorba jak literární, tak filmová či výtvarná, která promlouvá i k současnosti. V šedesátých letech se to týkalo opět celé Evropy, Vznikala nová hnutí a společenský vývoj směřoval k ideálům levice obecně, ať šlo o solidaritu, ocenění společenské práce apod. I v USA došlo k proměně společnosti, vzniklo hnutí hippies, demonstrace za zrušení rasové segregace a hnutí proti válce ve Vietnamu. Bylo to období, kdy se změnila samotná KSČ, která chtěla větší míru integrace společnosti. Byla ustavena Kolderova a Barnabitská komise. Politicky i kulturně šlo o pozoruhodné období. Žádný jiný politický systém neprošel takovou vnitřní změnou. 

Samostatnou kapitolu si zaslouží ekonomika a zejména schopnost Československa překonávat embarga. Fungovala RVHP, organizace, která určitým způsobem přerozdělovala výrobní kapacity, ale nebyla určena k tomu, aby likvidovala hospodářství jednoho státu ve prospěch druhého. Patnáct let po válce se začalo vyčerpávat revoluční nadšení. Uvolnilo se cestování do socialistických států, i když cesty na Západ byly omezeny nesměnitelností koruny. Shora zmíněné komise (případně další Barákova a Pillerova) ale přispěly k tomu, že byla evidentní snaha o integraci společnosti a o společný postup, který kontrastuje se současnou situací, kdy 30 let od listopadu 1989 se naopak projevuje čím dál větší dělení společnosti a pro zakrytí problémů se neustále otevírají dávno překonané společenské spory.