Pane Poborský, my jsme se naposledy setkali v legendárním hotelu Praha těsně před úspěšnou baráží s Norskem na mistrovství světa 2006. Bylo to přesně 10. listopadu 2005.

To je skvělé, že to přesně víte, protože já bych si to takhle nepamatoval.

To já taky ne! Musel jsem si to vyhledat v rozhlasovém archivu. To mě nepřeceňujte. Díval jste se na ten prohraný zápas s Kosovem?

Samozřejmě jsem to viděl. Co k tomu říct? Je to hodně špatný výsledek pro nás, protože ta kvalifikace je nadupaná a my chceme samozřejmě postoupit. A bohužel když se podíváte na tu tabulku naší skupiny, tak sami vidíte, že to rozložení karet nám to teď hodně zkomplikovalo!

Už ve 20.45 hodin začne druhý zápas s dalším týmem z bývalé Jugoslávie. Česko nastoupí v Černé Hoře a v podstatě musí bodovat, nejlépe vyhrát! Co je potřeba v tom týmu změnit oproti zápasu s Kosovem?

Tak to je těžké říct, já u toho týmu nejsem, takže to opravdu nevím. Neznám přesně ty věci okolo ani tu atmosféru.

Ne, ne, já mám spíše na mysli, jak zlepšit ten náš herní projev.

Tak ono to zase není až tak v tom herním projevu, ale já věřím, že ta kvalita tam je u nás větší. Zkrátka musíme vyhrát. To je bez diskuse.

Pane Poborský, nyní sledujeme zejména hokejisty, kteří se vyjadřují k politice, mám na mysli samozřejmě především Dominika Haška a na druhé straně barikády Jaromíra Jágra. Sledujete to a neuvažujete o tom, že se rovněž do té politické diskuse nějak aktivně zapojíte?

Ne, ne. Kdepak, to tedy rozhodně ne. Já se v tom osobně nechci vůbec angažovat. Neangažuju se a ani se angažovat nebudu. V tom mám naprosto jasno. V politice mě neuvidíte.

Zítra si připomeneme výročí 11. září 2001, to jest teroristických útoků na New York a Washington. V reakci na to těch 18 let přineslo světu nejenom dva válečné konflikty, ale především možná až takovou bezpečnostní obsesi, kterou od Američanů postupně přejala i Evropa. Teď samozřejmě hovořím zejména o přísných kontrolách na letištích, ale také o každodenním životě s kamerami, drony a satelity nad námi a pagery, mobilními telefony, počítači a notebooky s námi –jako věrná mapa našeho pohybu a naší komunikace, kterou si může otevřít leckdo, nejenom policie... kak to všechno vnímáte vy?

Tak někdo pořád říká, že už žijeme vlastně v policejním státě, já si to tak úplně nemyslím. Vždyť v policejním státě jsme přece žili před sametovou revolucí, a to dost dlouhou dobu, a vyrostli jsme v něm, takže ty zkušenosti, jak takový policejní stát opravdu vypadá, rozhodně máme...

A co se týká toho 11. září, souhlasíte, že ovlivnilo postupně i naše životy?

Určitě ano, protože 11. září zásadně změnilo ten chod nebo lépe řečeno ten pohled na bezpečí a bezpečnost vůbec. Vy jste mluvil třeba o těch zpřísněných kontrolách na letištích.

Mně osobně to tedy nevadí. Nemůžu pochopitelně říct, že z toho mám zrovna nějakou velkou radost, byl bych asi o hodně spokojenější, kdybychom mohli chodit úplně všude svobodně a hlavně bezpečně, ale ta doba se zkrátka mění, takže nám nezbývá než se tomu prostě nějak přizpůsobit.

Publicista Ondřej Neff se před časem nechal slyšet, že vynálezem internetu se naše soukromí stalo už jen prázdným pojmem. Co vy na to, pane Poborský? (smích)

No, ne, já si to osobně nemyslím, ono hodně záleží taky na tom, jak vlastně ten internet používáte a jak moc se do něj necháte, abych tak řekl, vtáhnout.

Už za dva měsíce si připomeneme pro nás ještě zásadnější výročí. A to je 30 let od pádu komunismu, 30 let takzvané svobody. Vy jste říkal, že předtím jsme tu dlouho žili v policejním státě. Takže předpokládám, že si té svobody náležitě ceníte?

Tak to rozhodně, té si cením opravdu moc. Já si myslím, že život českého občana se po roce 1989 celkem zásadně změnil a že opravdu žijeme svobodněji. I když je pravda, že některým lidem se to zdá řekněme náročnější, než dříve, ale já osobně to kvituju.

Nemáte pocit, že té svobody ubývá. Tak jak podle části národa údajně ubývá i demokracie. Přičemž za viníky toho všeho jsou označováni především prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš..

Nezlobte se, ale to už je zase ta politika a já se k politice vyjadřovat vážně nebudu. Já totiž ani nechci být politicky jakkoliv aktivní a taky nebudu.

V pořádku. Zkusme to tedy jinak. Legendární hokejisté Vladimír Martinec, Jiří Holík či Milan Nový se nezávisle na sobě shodli na tom, že jak ta svoboda, tak demokracie je jenom pro někoho. Jak to pojmenoval Vladimír Martinec: všichni jsme si v tomto směru rovni, ale někteří jsou si rovnější. Abych dal příklad: tak třeba přiznání, že jsem voličem hnutí ANO mě často zcela vyloučí z kolektivu slušných a demokraticky smýšlejících lidí – a nakonec společensky znemožní, nebo dokonce zničí. Něco takového říct, jak mi nedávno potvrdil i herec David Prachař, se dnes už pokládá téměř za hrdinský čin. Co na to Karel Poborský?

Tak to opravdu nevím. Já osobně se cítím naprosto svobodný. Já tedy ano. Jestli někdo má jiný pocit, tak teda nevím, z čeho ten pocit vychází, protože já si myslím, že žijeme opravdu relativně svobodně. Samozřejmě že nikdo si nemůže dělat úplně všechno, co chce, ale můžu říct, že takhle je to stejné všude, na celé zeměkouli, takže já jsem s naším životem naprosto spokojený.

Tak teď už zbývá jen ta fotbalová spokojenost dnes večer v podobě výhry nad Černou Horou, ale na to si musíme ještě chvíli počkat a samozřejmě držet palce. Budete se jistě dívat...

To určitě. Jak jsem říkal už na začátku, musíme vyhrát, pokud chceme vůbec pomýšlet na účast na mistrovství Evropy v příštím roce!

Rozhovor pro ParlamentníListy.cz vedl Tomáš Procházka