„Moje cesty bych nenazval turné. My jsme se shodli s řadou nezávislých expertů i s lidmi, se kterými pracuji delší dobu, na tom, že nám chybí nějaký proces, který by dal dohromady zkušenosti, které jsme nasbírali v průběhu koronavirové krize, a to ze všech oblastí, a pokusili se dát dohromady doporučení, která za normálních okolností jsou součástí každého procesu. Tedy poučení se z toho, co jsme dělali dobře, co jsme dělali špatně. U nás to má takovou negativní konotaci, ale je to proces, který by měl fungovat všude. A protože jsme ten pocit neměli, tak jsme se shodli v tom, že jako občané dáme dohromady iniciativu a pokusíme se shromáždit co nejvíc poznatků, které potom půjde zobecnit,“ vysvětlil své aktuální konání Petr Pavel.

Pavel také zdůraznil, že se nejedná o to, co bylo špatně, ale naopak se jedná o to, co fungovalo dobře, ale není to součástí standardních procesů.

„To, co se ukázalo jako velice pozitivní, byla třeba spolupráce na komunální úrovni, na úrovni měst, obcí. Spolupráce mezi nevládním sektorem, privátním sektorem, akademickou obcí a státní správou, samosprávou. Tam to mnohdy fungovalo velice dobře,“ podotkl. „Veškerá krizová dokumentace příliš nebere v úvahu, že společnost je složená z různých sektorů, já bych tady právě zmínil občanský nebo neziskový sektor, který není součástí těch koordinačních mechanismů. A přitom se ukázalo, že neziskový sektor při zvládání této krize sehrál naprosto klíčovou roli. Stejně tak veškeré kapacity privátního sektoru nebyly zdaleka využity tak, jak by mohly. A je to škoda, když je máme, abychom je nevyužívali k maximálnímu efektu,“ zdůraznil.

Kde by Pavel viděl tři nejslabší místa, která se ukázala během koronavirové krize?

„Na prvním místě bych jmenoval komunikaci, a to komunikaci nejen obousměrně ve smyslu krizového řízení, tedy od ústředního krizového štábu až do obcí a zpět, ale i komunikace ve vztahu k veřejnosti. Ta komunikace byla mnohdy chaotická, lidé, ale i obce dostávaly často i protichůdné pokyny. A v tom prostředí se těžko orientovaly,“ řekl. „Druhá věc je právní vymezení těch krizových stavů,“ zmínil dále Pavel. „Třetí základní výtka je nerespektování toho systému, který jsme si sami pro sebe vytvořili, abychom byli schopni efektivně reagovat na krize,“ sdělil Pavel, jemuž mj. vadilo, jak dlouho trvalo, než byl aktivován ústřední krizový štáb. „Než vůbec jsme řekli – jsme v krizi, jsme v situaci, kdy je třeba vyhlásit aktivaci ústředního krizového štábu, kdy je třeba vyhlásit nouzový stav,“ podotkl.

Pavel pak také uvedl, k čemu všemu svou iniciativou „Spolu silnější“ směřuje. „Směřujeme k tomu, že je celkem logické, že vláda žádného státu nemůže obsáhnout všechno. A v demokratických zemích je výhodou to, že občanská společnost může vyvinout různý stupeň iniciativy k tomu, aby vládě pomohla řešit situaci,“ připomněl. 

A zda je to začátek Pavlovy prezidentské kampaně?

„Každý si to může interpretovat po svém. Volby prezidentské jsou ještě hodně daleko, aby se dalo hovořit o jakémkoliv začátku prezidentské kampaně. Hlavně, jak to vnímám, je, že nechci a nemohu prostě zůstat stranou, sedět doma, když se něco děje. A nedělat nic, čím bych mohl přispět. A já jsem přemýšlel o tom, jak přispět. V úvodní fázi to byla forma sbírky a následně distribuce pomoci. V tom jsem smysl viděl. A v této době vidím smysl v tom – skutečně pomoci přenastavit ten krizový systém, aby pro další krizi fungoval lépe,“ sdělil.

A vyvrátil, že by měl ambici, která by měla směřovat ke vzniku jakékoliv politické strany.

„A pokud jsem kdy byl tázán na možnou prezidentskou kandidaturu, tak já na to odpovídám stále stejně a myslím, že to je velice srozumitelné. Já jako bývalý voják jsem byl vždycky zvyklý sloužit a být připraven sloužit. I v této věci tedy říkám: Jsem připraven. Jako každý občan demokratické země můžeme svobodně nejenom navrhnout svoji nominaci na nějakou veřejnou funkci, ale také svobodně volit. Takže je to věcí svobodné volby a každý se může rozhodnout, kdo nejlépe splňuje jeho kritéria, a toho potom správně volit. Takže je to také věcí svobodné nabídky a poptávky. Já nabízím službu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A je na občanech, pokud budou vnímat tuto nabídku a zda vznikne příznivá reakce v podobě poptávky, aby potom na ni byla příznivá reakce,“ dodal Petr Pavel s tím, že v tuto dobu nemá smysl říci ano, či ne.

Ale vzápětí potvrdil, že jeho osobní ambicí je kandidovat na prezidenta, pokud bude poptávka. „Jsem připraven nabídnout službu se vším, co to obnáší. Ale není mojí ambicí za každou cenu jít do toho souboje, protože já tu osobní ambici v tom takhle necítím,“ řekl.

„Budou-li kandidáti, za které bych já sám rád dal hlas, tak pak nebudu vůbec o tom přemýšlet. My ale nežijeme v ideálním světě, tak budou určitě i přítomni kandidáti, kteří z mého pohledu představují dobro – a ti, kteří představují zlo... Takže ten důvod minimálně se pokusit vnést to, co bych do toho rád vnesl, tak ten tady vždycky bude,“ pravil Petr Pavel.

Co se týče financování, připadá mu realistické ty finanční prostředky na takovouto kampaň sehnat. Konkrétní jména partnerů sdělovat nechtěl. 

Závěrem se hovořilo i o Pavlově vstupu do KSČ v roce 1985.

„Je správně, že se na to lidé ptají, a já se vždy snažím odpovídat naprosto upřímně: Na svoje téměř pětileté členství v komunistické straně z pohledu toho, co vím dnes, čím jsem si prošel, tak nejsem pyšný. Zároveň ale cítím, že vzhledem k tomu, že mé členství ve straně nepřineslo nikomu žádnou újmu ani jsem neporušil žádný zákon, také necítím nutkavou potřebu se stále dokola omlouvat za něco, co je výsledkem možná chabého vzdělání a úsudku v té době,“ sdělil Pavel.

„Vstupoval jsem do armády, když mi bylo 14 let, a byl jsem v rodině vojáka, který sám byl také členem KSČ, tak ten kontext mé rodiny, výchovy, na vojenských školách se o disidentech moc neučilo, ani o alternativních formách správy společnosti, stejně jako se tehdy moc nevědělo o tom, co a jakým způsobem komunistická strana v minulosti dělala,“ sdělil. 

„Systém, ve kterém jsem žil, mě prostě vedl k tomu, že tohle bylo správné. A já vím dnes, že to byl špatný a chybný úsudek, nejsem na to pyšný a vlastně od toho listopadu 1989, kdy jsem vystoupil, tak jsem se snažil zcela jasně definovat a postavit – a myslím si, že těch 31 let od roku 1989 si každý může udělat obrázek o tom – nejenom co jsem říkal, ale hlavně to, co jsem dělal. Na které straně jsem stál, jak hodnotově, tak svým pracovním úsilím,“ uzavřel generál Petr Pavel.