První otázka směřovala k tomu, jaká je podle Pavla definice odvahy.

„Já nemám žádnou definici odvahy. Já myslím, že asi každý člověk by odvahu definoval nějak jinak. Slýcháme slova jako chrabrost, statečnost, já myslím, že každé by se dalo definovat mnoha způsoby. Já vidím odvahu jako odhodlání dělat správné věci, i když je s tím spojeno riziko, což nemusí nutně znamenat odvahu skočit z výšky, skočit co nejdál, případně jít do nějaké nebezpečné situace. Ty situace mohou být v mnoha případech naprosto banální, z běžného života, a přesto nám kolikrát odvaha čelit jim chybí,“ podotkl Pavel. 

A hovořil i o strachu, který podle svých slov měl mnohokrát.

„Myslím, že člověk, který nemá strach, tak není úplně normální, takže mít strach je naprosto přirozené a jde jen o to, jak se s ním vypořádáme," sdělil Pavel, že měl především strach o lidi, na nichž mu záleželo, o rodinu, o děti. „Potom později o lidi, kteří mi byli svěřeni do velení, když jsem byl zodpovědný za jejich zdraví a životy. To je samozřejmě strach, který potom cítíte velice silně,“ uvedl. „Dnes mám strach z toho, co nemůžu ovlivnit – nemoce, přírodní katastrofy,“ dodal.

A jak se strachem pracuje?

„V armádě obecně se s tím pracuje tak, že čím lépe poznáte to, čemu máme čelit, tím méně jste potom překvapen a tím více jste schopen čelit i situaci, která může za normálních situací strach nahánět. Takže výcvik, příprava – nejenom ta fyzická, ale i psychická – je velice důležitá. A já myslím, že v tom můžeme každý udělat hodně. Když se máme dostat do nějaké situace, kde můžeme očekávat, že bude nějaké riziko, je dobré si dopředu promyslet varianty, jak by člověk reagoval, když nastane nějaká situace, což samozřejmě nevyloučí moment překvapení, nevyloučí, že se nedostanete do stresu, ale hodně to pomáhá a člověk se potom cítí jistější,“ sdělil. 

Následně hovořil o svém nasazení ve válce v Jugoslávii, kde se ocitl blízko smrti.