Situaci před revolucí a informaci o připravované nové koncepci české ekonomiky  přednesl vysokoškolský pedagog Jan Šolta: „Reaktory pro jaderné elektrárny se měly dělat v plzeňské Škodovce, splavnila by se Berounka a vozily by se k Baltu a dále do světa. Byla by to určitá strojírenská monokultura a našim ekonomům se do toho moc nechtělo a byly z toho veliké obavy. Nakonec se to neuskutečnilo. To byla snaha československých komunistů, jejich vedení o řešení našeho ekonomického problému se SSSR. Řešení a snaha byla se více spojit a propojit se sovětskou ekonomikou. Gorbačov zase říkal – ne, abyste si řešili vaše problémy na náš úkor. To byl jeden z důvodů jeho návštěvy 6. až 9. 4.1987, kdy sem poprvé přijel a viděl, že vedení je přestárlé a potřebuje změnu,“ uvedl na úvod Šolta.

(Ne)může za to, aneb od Beriji k Alijevovi

Politolog Oskar Krejčí si ohledně „muže přestavby“ nebral servítky: „Já jsem v roce 1990 napsal, že dobrý státník je ten, který odevzdává zemi v lepším stavu, než ji převzal. Což o Gorbačovi podle mého názoru ani náhodou nelze říci. Gorbačov dělal politická rozhodnutí, aniž znal historické souvislosti a aniž dokázal odhadnout důsledky. My tady máme Gorbačova za člověka, který přinášel do politiky morálku. Kus pravdy na tom je. Je třeba smeknout před zapomenutým jménem člověka, jehož materiály jsme v 80. letech tady šířili, byl to šéf komunistické strany Azerbajdžánu, otec současného prezidenta Gajdar Alijev. Bývalý šéf KGB Ázerbájdžánu a potom stranický šéf byl tím prvním, ještě za Brežněva, kdo otevřel otázku nemravnosti, korupce. Téma, které bylo u nás v podstatě uzavřené. Jeden z prvních činů, které udělal Gorbačov, když se dostal k moci, byl ten, že odstavil Gajdara Alijeva. Ten byl jedním z prvních stranických představitelů, který odevzdal legitimaci ještě před Jelcinem. Mimochodem, Alijev pracoval také v Turecku,“ informoval  Krejčí.

„Pohyb směrem ke změně není výsledkem nějakého politického monopolu Gorbačova, bylo to již dávno vyvoláváno objektivními potřebami. Ty nejradikálnější projekty změny v Sovětském svazu nepřinesl Gorbačov, ale – k mému údivu – Valentin Berija, který těsně po smrti Stalina předkládal do politbyra návrh na propuštění lidí z vězení, uvolnění pohybu osob, orientaci na lehký průmysl, dohodu se Západem o sjednocení Německa,“ uvedl dále Krejčí.

Příklad z Číny

„Říká se, že se Gorbačov rozhodl pro rychlé politické a pomalé ekonomické reformy proto, že se domníval, že to byl stranický aparát, který zablokoval Chruščovovy reformy,“ pokračoval dále Oskar Krejčí.

„Chruščov byl dítě třicátých let, toho nejhoršího, co v Sovětském svazu vlastně bylo. Vidět ale v Gorbačovi vzor mravnosti a reformního úsilí je nesmysl. Ze začátku se snaží pracovat se stranickým aparátem, pak si k sobě přizve umělce a vědce v domnění osvícenského konceptu, rozhodně nemarxistického, který zdůrazňuje kontroly zájmů v domnění, že mu ukáží správnou cestu. A pak přechází k autokratické vládě. I když měl v posledních letech neomezenou moc, jak ji použil?," ptal se. 

"Když si vezmete Teng Siao-phinga, jak dokázal během dvou let změnit stranu a stát k nepoznání poté, kdy Čína prošla takzvanou kulturní revolucí. Postavit to a nasměrovat úplně novým způsobem. Co dokázal Gorbačov? Když se podíváte na rozehnání manifestací v Tbilisi nebo v Pobaltí. To, co udělal „Gorbi“ je, že udělal dva kroky dopředu a pak se tři kroky stáhl dozadu. Výsledkem nemohlo být nic jiného než prohlubování rozkladu.“

Nejen Gorbi byl bez citu…

Podle Krejčího Gorbačov neměl cit pro ekonomiku. „Ta ekonomická nedospělost tam byla velmi cítit. Jeho poslední rozhovor – ‚Vyléčíme Rusko demokracií‘. Když nemáte program, tak nic nevyléčíte. To není samolék. Tam musí být někdo, kdo něco v té demokracii dokáže. A výsledkem glasnosti bylo, že se prodlužovaly fronty na nedostatkové zboží a lidé otevřeněji nadávali. Systém neměl obranné mechanismy . Jemu na takových malých zemí, jako je Československo, prostě nezáleželo. Lidi, se kterými si tykal, nechal zavřít do vězení jen proto, aby uzavřel dohody se Západem v naději na pomoc Západu, že se tak udrží u moci.“

Peter Weiss, bývalý člen Komunistické strany Slovenska, nynější  velvyslanec SR v ČR mj. zavzpomínal: „Pamatuji si ten přímý přenos Gorbačova příjezdu. Mladí chlapci před transparentem s textem ‚To je smůla, to je pech, že Gorbačov není Čech‘. A zamračeného Vasila Bilaka, kterému se to příliš nelíbilo.“

Zdeněk Zbořil se pak krátce vrátil k československému vedení: „Můj strýc byl s Gustávem Husákem téměř dva roky na stejné chodbě ve vězení. Husák je velmi složitá osobnost.“

„Dárek“ mladému vedení strany

Milan Syruček se pak věnoval Jakešovi a prozradil, že o něm plánuje vydat knihu: „Je mu 94 let a bylo by historicky zajímavé dostat jeho osobní svědectví. S Gorbačovem měli společné, že byli oba dva tajemníky pro zemědělství; a Gorbačov se velmi zajímal o Slušovice. Jakeš byl známý tím, že byl obhájcem Slušovic proti například Vasilu Bilakovi, jehož politika vůči Slušovicím byla, že je třeba je zahrabat do země, zakopat, totálně zničit. Naopak Gorbačov chtěl jejich zkušenosti, ekonomický model, zavést v sovětském zemědělství. V současné době, mimochodem, má Jakeš ke Gorbačovi velmi negativní vztah,“ upozornil.

Vysokoškolský pedagog Jan Šolta pak řekl: „Už na pohřbu Černěnka Gorbačov viděl, že jsou to strašně přestárlí lidé, někteří byli instalováni Chruščovem a většina pak Brežněvem. Viděl to i v socialistickém táboře a u Československa se mu to povedlo. Od roku 1986 se jednalo, že tu dojde k obměně, dokonce se uvažovalo, že by byla stažena část přítomné sovětské armády jako dárek novému československému vedení. Nakonec v dubnu 1987 přijel, o týden  později s nátlakem na naše politiky. Přijel sem s tím, že se rozhodne, kdo bude vyměněn za Gustáva Husáka. A vybral se Miloš Jakeš na generálního tajemníka. Tvrdím, že perestrojku začal ještě Andropov, který už věděl od vedení KGB, že Sovětský svaz neobstojí vůči Západu. Zastaralá technologie a tak dále. A bylo důležité se dostat k úvěrům a technologiím ze Západu. Snížit vojenské výdaje. Řada zemí směřovala k bankrotu.“ Nepotřebujeme sovětská vojska ve východní Evropě, jen v NDR – tak to prý podle Šolta viděli v Moskvě.

Syruček to glosoval: „Průměrný věk politbyra byl 70 let. Říkali mi – Proč se přestavba nepovedla? Protože jsme chtěli reformovat nereformovatelné. Sovětský svaz v té podobě, v jaké byl, nebyl schopen reformy, protože, jak dnes to potvrzují, nebyl ani socialistický. Zeptali se mne, kde je nejvíce antisovětčíků na metr čtvereční? V KGB a ústředním výboru strany. Protože ti znají reálnou situaci v zemi.“

Polodemokracie, lidská tvář… a nakonec: uzbrojení

V diskusi pak zaznělo, že „Ronald Reagan viděl tu situaci, méně mluvil a více jednal. První případ byla Solidarita. Po jejím potlačení Jeruzalského pučem vyhlásil naprostou blokádu Polska pod podmínkou jednání se Solidaritou. Sovětský svaz v té době už nebyl schopen takového jednání jako u nás v roce 1968. Už Brežněv hovořil o tom, že „nás Amerika uzbrojí“. Platí, že konec absolutismu nastává, když se začíná reformovat. Záměr uskupení reformních komunistů se prozradit do špiček OF kolem Václava Havla, který zabránil tomu, aby se koncept takové polodemokracie nebo demokracie na zkoušku uplatnil. Jednalo se o Mlynářův koncept, který říkal, že musíme věřit obrozené komunistické straně, které už ale nikdo nevěřil.“ Podle řečníka se Gorbačovův model povedl jedině v Rumunsku, kde postkomunisté zůstali u moci až do nedávné doby.

Jaroslav Bašta dále zavzpomínal: „Potkal jsem se s Gorbačovem, když byl předsedou Sociálně demokratické strany. Byl to jeho pokus se vrátit zpět do politiky, založit sociální demokracii.“ „Kandidoval přece na prezidenta a dostal necelá tři procenta,“ doplnil Syruček a Bašta pokračoval: „Sociální demokracie dostala necelých 11 procent.  Musím ještě poznamenat, že byl nejméně oblíbeným politikem v ruských dějinách. Několikrát jsem byl ve Stavropolu, v jeho rodném kraji, kde na něj vzpomínali. Dokonce mi věnovali obraz, na kterém bylo pole, které Michail Gorbačov oral.“ Přenáškový sál s několika desítkami lidí vyprskl smíchy. „On byl jeden čas traktorista,“ vysvětlil Syruček.

Členové KGB liberály

Bývalý velvyslanec v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta pokračoval: „A maloval to nějaký jeho spolužák ze školy. Zajímal jsem se o to, jak se krajský tajemník z malého kraje mohl dostat až do politbyra a pak udělat takovou kariéru. On tam byl v jednom velkém rekreačním středisku, kam se jezdilo opít se, a on byl dobrý hostitel, ačkoliv on sám právě proto nepil, byl schopný je bavit, znal všechny, všichni si jej pamatovali, takže pak jeho vzestup nahoru byl poměrně logický. Jediní liberálové kromě vězňů byli na sklonku Sovětského svazu důstojníci KGB. A pak se k tomu samozřejmě dodatečně hlásili. Pokud jde o Putina, tak je to po dlouhé době první člověk, který nebyl z komunistické nomenklatury. A měl ten správný výcvik – když byly některé věci, které se mu nelíbily, tak je nevnímal.“

Jaroslav Šedivý, bývalý ministr zahraničí a velvyslanec ve Švýcarsku, uvedl v závěrečné části akce: „V lednu roku 1990 jsme ohlásili, že budeme jednat o odchodu sovětských vojsk. To se musí dopředu konzultovat s Angličany, Američany. My jsme do toho šli po hlavě. Najednou jsme dostali z Londýna varování: Co to děláte, vy nám toho Gorbačova v podstatě můžete shodit?! A my jej musíme držet! Totéž přišlo z Ameriky, kde navíc řekli, vy chcete odchod vojsk, když ve Vídni jsme se téměř dohodli, že každý rok z těch 300 000 bude odsunuto pět procent. Začátkem února 1990 v Moskvě jsme jednali, kdy odejdou. A my jsme měli příkaz Havla – do konce roku 1990 musí odejít. A v Moskvě začátkem února si nás vzal náměstek ministra zahraničí a rozechvělým hlasem říká – to už nemůžeme takhle dál. My máme zprávy o tom, že v armádě dochází k nespokojenosti, k vzniku nebezpečných hnutí. To nejde. Musíme se dohodnout,“ uvedl Šedivý.

Jak rychle přišli, tak…

„Tak jsem řekli, pojďme to udělat tak, že Gorbačov napíše dopis Havlovi, ve kterém jej požádá, aby se prodloužila lhůta k odchodu,“ pokračoval dále chronologicky bývalý elitní diplomat.

„Generál Ducháček s Dobrovským letěli hned do Prahy dohodnout se s Havlem. Seděli v hospodě na Vikárce a dalo jim hodně práce Havla přesvědčit, protože byl tvrdohlavý. Takže 10. února Gorbačov s Havlem mluvili tím zvláštním telefonem – to bylo poprvé a naposled, kdy se použil. A Gorbačov řekl Havlovi, ano, tak to uděláme, a poté přišel dopis, že samozřejmě souhlasí, že je třeba armádu stáhnout, ale žádá – vzhledem k tomu obrovskému množství, když je stáhnou i s těmi rodinami, se kterým bude problém – takže se stáhnou do roku a půl, nebo zhruba do dvou let. Havel pak rozhodl, že se to udělá do 18 měsíců, což se i stalo. Nejdříve se stáhly bojové jednotky a pak ty ostatní.“

Na pobídku Milana Syručka pak dodal: Říkal jsem, když jste přišli během několika dnů, tak můžete odejít během několika týdnů.“