„Zrovna jsem dnes četl, že se opět blížíme k mystickým osmičkám. Když se vrátím k těm výročím, nebo spíš tragédiím, které končily osmičkou, tak to vždy byl výsledek událostí, které se staly předtím. Rozhodně to není samovolná událost, ale shoda náhod a vyvrcholení událostí například v roce 1918, 1938,  1948 nebo 1968,“ uvedl na začátek.

I v roce 2018 nás čeká mnoho důležitých rozhodnutí, například prezidentské volby nebo komunální volby. „Může to být osudový rok, ale to stejně zjistíme až v tu chvíli, kdy se to stane,“ míní spisovatel. Před sněmovními volbami před pár měsíci Jiří Padevět řekl, že až po nich uvidíme, jestli budou skutečně nejdůležitější po roce 1989, jak se o nich mluvilo.

„Zatím těžko říci, jak vše v tomto roce dopadne, vláda nemá důvěru a neexistuje žádná většinová koalice ve sněmovně. Dokud se to nezmění, nevím, zda tyto volby budou osudové,“ řekl Padevět, který je přesvědčen, že pokud vznikne koalice ANO, KSČM a SPD, osudové budou. „Pevně doufám, že se tak nestane, protože pak by se dostalo k moci velmi podivné uskupení, kde jen hnutí ANO vypadá alespoň z venku jako demokratická strana a zbytek budou extremisté,“ řekl.

Podle Padevěta výsledky voleb akorát poukázaly na lidskou nespokojenost. „Je to možná nespokojenost s rozhodnutími demokratických politiků, kteří vždy byli zvyklí vyjednávat s extremisty jako s rovnocennými partnery. V jednom z výročí, v roce 1948, v komunistickém převratu demokratičtí politici včetně Masaryka věřili, že s komunisty se lze dohodnout,“ uvedl a dodal, že s extremisty by se vyjednávat vůbec nemělo.

Blíží se historicky druhá přímá volba prezidenta, podle Padevěta je pro nás prezident symbolicky velmi důležitý. „Češi si do prezidenta pojektují to, čím by chtěli být sami, volba je pro nás velmi důležitá. Souvisí to i s výročím 1918, kdy Československo mělo to štěstí, že prvním prezidentem Československé republiky byl T. G. Masaryk, což byla nezpochybnitelná a charismatická osobnost, k níž se rádi vracejí i současní politici,“ řekl.

Podle Padevěta potřebujeme k něčemu vzhlížet, ale naše moderní historie kromě první republiky do roku 1989 nic nemá. „Je proto potřeba si připomínat, co bylo i před sto lety, ta doba je historicky tak krátká, že to, co se stalo tenkrát, my žijeme až dodnes,“ dodal.

Dnes se v Evropě objevují silné snahy o osamostatnění. Například Katalánsko ve Španělsku by se chtělo osamostatnit, ale to je hned onálepkované jako špatné. „Dříve touha národa osamostatnit se byla dobrá, ale tehdy šlo o větší území a o rozpad mnohonárodnostních říší, figurovala zde i válka. Vezměte si v roce 1938 Sudetoněmce nebo české a moravské Němce, většina z nich se také chtěla otočit od Československa a také to považovali za nárok na sebeurčení,“ řekl Padevět a dodal, že odtrhávání národnostních menšin podle něj není vždy úplně v pořádku.