Redaktorka Hovorková připomíná, co nastalo, když po smrti Gotta někdo připomněl některá jeho životní selhání, případně vyjádřil negativní názor na jeho tvorbu. „Okamžitě se kolem něj objevili hysteričtí a zejména osobně dotčení občané. Gott patřil k jejich celoživotním osobním jistotám a k určitému pohodlíčku, které někteří Češi nutně potřebují.“

Podobné reakce a chování svých spoluobčanů sleduje u velkého tématu, kterým jsou roušky. „Někteří občané jsou díky slabomyslnému videu Petra Ludwiga patřičně hrdí na to, že se ‚námi inspiruje celý svět‘, protože ‚jsme si ušili roušky‘, čímž jsme patrně zabránili něčemu nepředstavitelnému, přinejmenším apokalypse.“

Podivuje se nad tím, že někomu skutečně připadá normální brát si roušku, když jde v deset večer vyvenčit do prázdné ulice svého psa, chytá u vody ryby nebo jde prostě na procházku na málo frekventované místo. „Kdyby každý militantní zastánce nošení roušek pomalu i v soukromí věnoval tolik energie například sbírání odpadků v přírodě, světu by tím pomohl o mnoho víc,“ míní Hovorková.

Spor o roušky se tak stal novým národním tématem, které „rozděluje společnost“. „Ta by prý měla ‚táhnout za jeden provaz‘ a bojovat proti zákeřnému viru společně s vládou. Tak jestli má někdo na mysli tu vládu, která tahá nařízení z klobouku, vymýšlí nesmysly a nakonec to nošení roušek nařídí jako povinné, aniž by je občanům zajistila, tak mu přejeme v tomto lítém boji mnoho štěstí,“ uzavírá Hovorková svůj komentář.