„Jde o cynickou zástupnou válku za geostrategické zájmy,“ vyjádřili se Laibach na začátku roku o válce na Ukrajině. Kapela měla hrát v Kyjevě, ale protože tímto prohlášením urazila část ukrajinské veřejnosti, tak pořadatel koncert zrušil. Ostatně tohle není první ani poslední kontroverze, kterou Laibach, což je německé označení hlavního města Slovinska Lublaně s bezmála 300 000 obyvateli, od svého založení vyvolali. Pojďme se podívat na historii kapely, která nenechá nikoho chladným.

V kolébce Laibachu

Když přijedete po kolejích do kdysi hornického a těžce průmyslového městečka Trbovlje, které má dnes 16 000 obyvatel, je třeba ještě chvíli pochodovat. Do města jsou to od nádraží až tři kilometry a při tom musíte obejít obrovskou termoelektrárnu údajně s nejvyšším komínem v Evropě, kde měli Laibach také koncert. Nicméně v Trbovlje v roce 1980 vznikli. První koncerty byly zakazovány a poté, co zavřela publikum v sále a pouštěla mu jako úvod koncertu psí štěkot, byla v roce 1983 zakázána i kapela. Ta musí ostatně obhajovat svou uměleckou svobodu vlastně pořád. Jeden z prvních členů Tomaž Hostnik spáchal zanedlouho po vzniku sebevraždu v seníku, slovinsky kozolec, což je jeden z tamních národních symbolů. Laibach nesouhlasili s jeho sebevraždou a posmrtně ho vyloučili ze skupiny, aby jej navrátili „vlastní identitě“. Nicméně na něj v různých formách stále vzpomínají.

V hornickém Trbovlje je na každém kroku vidět klasická „sorela“, tedy architektura ve stylu sociálního realismu. Tady sochy horníků, jinde mozaika pracujících a uprostřed města stará, celkem zachovaná, kolonie hornických domů. Tahle varta má hodně pohnutou historii. Okolo byl kdysi samý průmysl. Není divu, že za meziválečného jugoslávského království zde proběhlo několik stávek a hornických protestů. Za druhé světové se zde zformovalo celkem silné partyzánské hnutí, například odsud pocházela Tončka Čeč. V lednu 1958 vypukla v městečku stávka nespokojených horníků, což byla první taková událost v socialistické Jugoslávii. Po roce 1990 se těžba utlumovala, s čímž souvisel i pokles počtu obyvatel.

Když se v restauraci v centru Trbovlje zeptám místních, jestli Laibach znají, nejistě kývají, že ano, což jim upřímně moc nevěřím. Podle některých hlasů ve Slovinsku je skupina projektem synů komunistických předáků, kteří se chtěli „vzbouřit proti svým fotrům“. Nedaleko odtud u bytovek je však na zdi namalován stejnoramenný šachovnicový kříž, jedna z variant prvního symbolu Laibachem převzatého od ruského avantgardního malíře Kazimira Maleviče. Aby bylo jasno, Laibach jsou také součástí širšího slovinského uměleckého uskupení Neue Slowenische Kunst (NSK), v němž jsou zahrnuty i výtvarná skupina Irwin a divadelní uskupení Scipion Nasice Sisters Theatre. Jsou jeho „hudebním křídlem“.

Skupina v zrcadle let

Již zmíněný text písně Zrození národa zní z části – omlouváme se za nepřesnosti a možná nepochopení v překladu uměleckého textu – takto: „Jeden člověk, jeden cíl. A směrnice. Jedno srdce, jedna mysl. Jen jedno řešení, spalování uhlíků. Ano! Jeden Bůh, jeden vzor, jedno tělo, jedna krev… Ne smrt, ne strádání, prostě potřebujeme vzor pro svět. Jedno tělo, jedna krev… A lid. Tak mi dejte ruce a dejte mi svá srdce, čekám… Existuje pouze jeden směr, jedna země a jeden lid. Ano, vskutku…“ Frázuje ho svým nezapomenutelným hlubokým hlasem zpěvák kapely Milan Fras, který patří vedle Ivana Novaka, Dejana Kneze a Ervina Markoška k nejznámější sestavě Laibachu, byť v současné formaci zůstali už jen první dva zmínění.