Ve stavu klinické smrti se česká sociální demokracie rozhodla změnit politický kurz a překvapivě se vydala – doleva! Není obvyklé, aby se rozhodnutím partaje, která notoricky prohrává volby a s preferencemi kolem 2 % živoří na periférii, zabývali politici a média, jako by se jednalo o významnou politickou událost. Vysvětlením budiž, že politika je u nás natolik vychýlena doprava, že se už ani pravicový volič necítí komfortně. Chce si ve volbách vybírat a cítí se ošizen, že není z čeho. Levice nikde, všichni jsou napravo. A liší se pouze v tom, že jedni jsou napravo za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet.

Problémem sociální demokracie je, že se ze strany sociální stala stranou liberální. Coby strana vzorně systémová se podílela na všem, co se tady po listopadu 1989 dělo. Sociální demokraté mají nehynoucí zásluhu na vybudování kapitalismu. Udržovat kapitalismus v chodu už ale lze i bez systémových sociálních demokratů. Všichni zpozorněli až ve chvíli, kdy si tito za předsedkyni zvolili Janu Maláčovou. Je to signál, že sociálním demokratům konečně došlo, že nikdy nebudou volbou městských liberálů, jakousi „new labour“. Ve vzduchu visí otázka: Osmělí se s novým vedením k něčemu nesystémovému?

Levice se může vrátit do parlamentu pouze tak, že se neparlamentní levicoví sólisté spojí do volební koalice s přesvědčivým protivládním programem. V praxi to znamená, že sociální demokraté Jany Maláčové musí táhnout za jeden provaz s komunisty Kateřiny Konečné, respektive s její koalicí STAČILO!. V sociální demokracii sice stále platí bohumínské usnesení, že se s komunisty nemluví, ale historický precedens takové spolupráce existuje, takže v nouzi je na co navázat. Momentálně sociální demokracii opouštějí znechucení liberální antikomunisté. Důležitější ale je, kdo (a zda někdo) se k ČSSD vrátí. Elektorát této (původně) strany práce a pracujících je momentálně zaparkován u Babiše.

Všeobecně levicové strany přišly o voliče, kteří přemýšleli třídně, voliče, kterým záleželo na sociální spravedlnosti, také voliče, kteří si cenili mezigenerační solidaritu, voliče, co chtějí mír, a ty, pro které byla hodnotou práce. Paradoxně na nezájem voličů o autentickou levici doplácejí voliči autentické pravice: Levicový nepřítel je na lopatkách, ale vítězství (v podobě vysněné společnosti svobodné, skvěle fungující, neregulované byrokraty, čili bez státního dirigismu a ideologických excesů) nikde. Pyrrhovým vítězstvím pravice je oligarchický systém, který je asociální, nespravedlivý, agresivní, regulovaný, ideologizovaný a nesvobodný.

Nelze říct, že vzkříšení levice přinese lepší budoucnost. Lepší budoucnost závisí na vzkříšení konkurence. Autentický pravicový konzervativec nedrží u nás palce Janě Maláčové. Palce drží komunistce Kateřině Konečné, aby získala do koalice sociální demokraty… Jde o to, že demokracie není stav, nýbrž proces. Pokud se na demokracii nepracuje, vystřídá ji totalita. Totalita je flexibilní, umí být pravá a umí být levá. Nikdy ale není pravolevá! Kdo ví, odkud se bere ten věčný nešvar poskakování na jedné noze, místo přirozené chůze, kdy se našlapuje střídavě na pravou a levou nohu.

Psali jsme:

Neschopný politik v krizi překáží. Lidé vědí, co mají dělat. Vlastní zážitky Ivana Hoffmana

Žijeme v totalitě. Regulace slouží k oškubání. A mlčení je souhlas, připomíná občanům Hoffman

Hoffman o rozdělené společnosti: Hádky? Rozumnější je nechat fanatiky v jejich bublinách

Rusové coby osvoboditelé v Evropě končí. Ivan Hoffman o přepisování dějin