Migrace je problém. Je to vlastně mix problémů, a proto nemá jednoduché řešení. Migrace je důsledkem problémů v zemi, ze které se utíká, a současně je příčinou problémů v zemi, do které se utíká. Solidarita s člověkem na útěku je stejně přirozená, jako sebeobrana před nevítaným hostem. Migrant je mixem vetřelce s bližním v nouzi. Je cizincem, kterému je třeba pomoci a před kterým je třeba se mít na pozoru. Vidět v migrantech výhradně vetřelce je cynické, vidět v nich výhradně nebožáky je naivní.

Politické rozhodnutí akceptovat nelegální, respektive spontánní migraci, vycházelo z předpokladu, že se uprchlíky podaří integrovat a vděční příchozí že budou pro společnost přínosem. Tento předpoklad byl ale v rozporu s minulou zkušeností a nepřekvapuje, že se nenaplnil. Evropa dnes neřeší, co udělat pro migranty, ale co udělat s migranty. Nedokáže je integrovat, ani se jich zbavit. Jakmile koncentrace cizinců vyústí ve vytváření paralelní společnosti, která není kompatibilní s původní komunitou, jedná se o nezvládnutou migraci, spojenou zpravidla s kriminalitou.

Reakcí na nezvládnutou masovou migraci je idea povinné solidarity už ne s migranty, ale se zeměmi, které se migrantů, které nelze integrovat, potřebují zbavit. Je jasné, že se nechystá redistribuce migračních přínosů, ale migrační zátěže a povinnou solidaritou že se problém nevyřeší, ale pouze rovnoměrně rozloží na všechny. Tedy i na ty, kteří ho nezpůsobili a dokonce předem avizovali, že k němu zákonitě dojde.

K migraci, na které spolupracují humanitární neziskovky s pašeráky lidí, se přidružil proud uprchlíků z Ukrajiny. I v jejich případě politici prezentují migrační vlnu jako příležitost ukázat dobré srdce a současně na pomoci lidem v nouzi zištně vydělat. Mezi řádky se přitom naznačuje, že na rozdíl od nábožensky a kulturně „problematických“ Arabů či Afričanů, jsou Ukrajinci „naši“.