Legionáři umírali. Přesto chtěla naše „drahá“ Francie prachy za osvobození. Za co, pane bože, za co? Jeden z vůdců koalice ochotných a jeho historická ostuda

Minule jste naznačil, že v meziválečném období specifický francouzský přístup k naší zemi prorůstal do oblasti vojenské, diplomatické i ekonomické. Vojenskou podřízenost až do poloviny dvacátých let a přípravu na bojové akce podle francouzských rozkazů jsme již probrali. Co ona oblast diplomatická a ekonomická?

Nasazení našich legionářských jednotek na bojištích první světové války i později je v obecných rysech vcelku známo. Já sám jsem se pokusil čtenářům nabídnout ucelený přehled v knize „Dějiny československých legií v datech“, která vyšla v roce 2019. Pokud si ji zběžně prolistujeme, případně nahlédneme do jiné publikace o legiích, tak zjistíme, že francouzský prezident Raymond Poincaré vydal 16. prosince 1917 oficiální dekret, v němž označil naši armádu (tedy jednotky legií) za součást dohodových armád, přičemž ji zároveň převzal jako autonomní složku pod francouzské velení.

V té době jsme měli v Rusku (konkrétně v prostoru tehdy již ukrajinských měst Kyjeva a Žitomiru) ve výstavbě armádní sbor o dvou divizích, do Francie pak přijížděly první transporty dobrovolníků, z nichž o měsíc později vznikl 21. čs. střelecký pluk. O necelé dva měsíce později, 7. února 1918, vydalo francouzské ministerstvo války oficiální instrukci o vytvoření našeho autonomního vojska ve Francii, jemuž měl velet francouzský generál. Ve stejný den vydalo politické vedení naší zahraniční akce v Rusku prohlášení, v němž jednotky sboru podřídilo tomuto vznikajícímu velitelství. Lze tedy říci, že Čechoslováci byli považováni za dohodové spojence od prosince 1917, nejpozději pak od února 1918.

Co vím, nebylo to tak jednoduché. Jaký byl problém?

Tušíte správně. Během mírových jednání v Paříži a okolí na jaře a v létě 1919 bylo Československo sice uznáno za spojenecký stát, ovšem datum jeho zařazení mezi dohodové země bylo posunuto na 28. říjen 1918. S tím pak souvisela skutečnost, že nárok na reparace od poražených mohla naše země žádat až od tohoto data.

Vzhledem k tomu, že bojové akce světové války oficiálně skončily již 11. listopadu 1918, měla naše země nárok na reparace za pouhé dva týdny. Což znamenalo, že také většina bojů Čs. střelecké brigády v prostoru francouzského Terronu, které nás stály více než 1 100 padlých, raněných a nezvěstných (nejrozsáhlejší bojové ztráty legií v jedné akci), se vlastně nepočítaly. A nepočítaly se ani bojové akce našich dobrovolníků na sibiřské magistrále od května do září 1918, které zastavily přesun bývalých německých zajatců do vlasti, a fakticky tak v létě 1918 zachránily Paříž před německou okupací.

Moment, chcete říci, že Paříž na jedné straně oficiálně uznala naše legie za součást dohodových armád, přičemž je využila k vítězství ve válce, ale na druhé straně zamítla naše právo jako součásti vítězné koalice na reparace za onu dobu, kdy Češi a Slováci bojovali a umírali na spojenecké straně?

Přesně tak to bylo. Francouzská diplomacie využila skutečnosti, že oficiální vznik Československé republiky byl stanoven na 28. říjen 1918, a teprve od tohoto data souhlasila s našimi nároky na reparace jako člena vítězné koalice. Skutečnost, že dávno před koncem října 1918 bojovaly na straně spojenců téměř dvě desítky pluků československé pěchoty (vojsko srovnatelné tehdy s belgickou či srbskou armádou, výrazně početnější než vojsko portugalské), se prostě přestala počítat. A přestaly se počítat také ony vyšší stovky československých dobrovolníků, kteří pro věc dohodových mocností obětovaly to nejdražší, své životy.

To se opravdu jen těžko rozdýchává a chápu, že zvláště mezi válkami nebyl zájem tyto skutečnosti prezentovat. K problematice legií jsem také napsal knihu, ovšem na vaše informace jsem v legionářské literatuře nikde nenarazil…

No, my se ovšem pohybujeme teprve v druhé oblasti, v diplomatické sféře. Nesmíme zapomínat na sféru ekonomickou. A obávám se, že fakta, která uvedu, budou jen těžko uvěřitelná.

Začal bych skutečností, že na mírových jednáních bylo Československu uloženo splatit poměrnou část předválečného státního dluhu monarchie. To byl samozřejmě zcela legitimní požadavek, ovšem naši vyjednávači se museli velmi snažit, aby ona poměrná část byla vypočtena realisticky. Původní návrh velmocí totiž stanovoval, že Československo zaplatí celých 59 % předlitavského státního dluhu. Nakonec se toto číslo usilovnými jednáními, která trvala až do roku 1923, podařilo srazit na necelých 42 %, kromě toho jsme pak participovali na necelých 16 % zalitavského státního dluhu. Jako historik nedokážu určit, zda toto procento bylo spravedlivé, či nikoli, zde by měli dostat slovo ekonomové, ale zatím se k tomu žádný nevyjádřil.

Asi je třeba hluboce smeknout před našimi vyjednavači, kteří dokázali srazit velmocenské finanční nároky téměř o třetinu. Škoda že jsme podobně schopné vyjednavače neměli během přístupových jednání k Evropské unii...

Opravdu by bylo vhodné, kdyby se touto problematikou začali ekonomové zabývat, hlavně by bylo zajímavé zjistit, kteří naši odborníci tato jednání vedli. Tito muži se totiž opravdu „zasloužili o stát“ a zatím zůstávají v anonymitě subalterního úřednictva.

Znám vás, takže mi je jasné, že ona ekonomická sféra není ještě u konce. V tomto případě to dopadlo relativně dobře, ale tuším, že máte v záloze ještě nějaký pořádný průšvih...

Znáte mne opravdu dobře. Znovu na tomto místě zdůrazňuji, že nejsem ekonom, ale jelikož mám maturitu z matematiky z roku 1980, tak ještě trochu dokážu počítat, a onen „průšvih“ zde tedy mohu srozumitelně představit.

Musíme se vrátit do září roku 1919. Dne 10. září byla jednak podepsána v zámku Saint-Germain mírová smlouva s Rakouskem, jednak byla přímo v Paříži podepsána zvláštní úmluva s pěti spojeneckými státy, které si mezi sebe značnou část území Rakouska-Uherska rozdělily. Tedy s Československem, Itálií, budoucí Jugoslávií, Polskem a Rumunskem. Těchto pět států se v úmluvě zavázalo zaplatit hlavně Francii takzvaný poplatek za osvobození.

Děláte si legraci, na budoucím československém území se v říjnu 1918 nenacházel ani jeden voják dohodových mocností, jak by tedy mohli osvobozovat?

Možná by bylo vhodné se na tuto věc zeptat naší „mladé a pohledné“ blondýny, která se profilovala v této oblasti jako samozvaná expertka. Vícekrát nám již vysvětlila, kdo osvoboditelem nebyl, takže by snad pro ni nebyl problém určit, proč někdo jiný a jindy osvoboditelem byl.

Ale to je teď opravdu jen legrace, tehdy to legrace v žádném případě nebyla. Proto ona úmluva byla utajena a nebyla ani zařazena mezi oficiální dokumenty mírové konference. Naši tehdejší poslanci a senátoři se o její existenci dozvěděli až v květnu 1930.

Co nám ona úmluva přinášela?

Co nám přinášela? Samozřejmě že obrovský finanční závazek. Vás to překvapuje?

Ne, spíše mne překvapuje, že se o tom dozvídám až po více než století...

Zcela jistě nejste sám. Ale konkrétně. Onen poplatek byl stanoven na jednu a půl miliardy zlatých francouzských franků. Československo mělo zaplatit přesně polovinu, tedy 750 milionů, ostatní čtyři státy pak druhou polovinu.

Oněch 750 milionů zlatých francouzských franků zní docela hrůzostrašně, ale vůbec si nedokážu představit, jak velká suma to byla…

Jak jsem uvedl, jsem historik, nikoli ekonom, takže si to nedovedu také představit – ani v tehdejších, ani v dnešních relacích. Přesto jsem se pokusil k nějakému výsledku dobrat, přičemž jsem využil onoho pojmu zlatý frank. Ten měl totiž hodnotu 0,32258 gramu mincovního zlata ryzosti 900/1 000. Poté stačilo pouze násobit. Zkusil jsem to mnohokrát, požádal jsem o podobný úkon i několik svých blízkých a vždy vyšlo stejné číslo. Oněch 750 milionů zlatých franků představovalo celkem 241,935 tuny mincovního zlata. Možná jsem se při počítání spletl, ostatně s podobnými počty měl nedávno problém i samotný ministr financí. Pokud však někdo nenajde chybu, tak náš poplatek za osvobození měl čítat více než 240 tun zlata.

To je ale naprosto šílené, kde bychom to vzali?

Máte pravdu, v roce 1919 vznikla vládním rozhodnutím československá zlatá rezerva, celkem 12 tun. Do roku 1929 se ji podařilo navýšit na 56 tun a v létě 1938 pak dosáhla 97 tun. Při dělení republiky v roce 1993 byl český podíl na měnovém zlatě asi 70 tun. Tolik nějaká čísla, abychom pochopili, jak „drahým“ spojencem pro nás Francie v meziválečném období byla.

Jak to ale dopadlo?

Relativně dobře. Ona suma byla natolik nesmyslná, že ji nikdo nebyl ochoten akceptovat. Hádání probíhalo až do počátku roku 1930, kdy byl čtyřem ostatním zemím tento „poplatek za osvobození“ odpuštěn.

A nám?

Nám samozřejmě nikoli. Byl však snížen a měl být placen vždy ve dvou splátkách, každý rok až do léta 1967. Ona pololetní platba představovala sumu 2,3 tuny zlata. Je dosti pravděpodobné, že tyto platby probíhaly až do počátku roku 1939. Znamenalo by to, že v letech 1930 až 1939 jsme do Paříže poslali finanční hotovost ve výši necelých 40 tun mincovního zlata.

Jde zatím o naprosto neprobádané téma, takže více vám k tomu říct nedokážu. Pikantní by ovšem bylo, pokud by Praha v lednu 1939 poslala do Paříže onu obligátní platbu 2,3 tuny zlata. Asi jako poděkování za 30. září 1938, kdy za nás francouzský ministerský předseda tak usilovně v Mnichově bojoval.