Záznam v archivu někdejší Státní bezpečnosti promlčet nelze ani více než dvacet let po revoluci. Přitom se nejedná o prokázání viny. Ne. Samotný záznam stačí. Zvláštní je, že archiv zločinecké organizace je naprosto objektivní a neomylný. Pokud by taková Státní bezpečnost skutečně byla, pak lze těžko chápat, proč je tak negativně hodnocena. Proti záznamu se lze odvolat k soudu. Vynechávám okolnost, že přestože ve valné většině případů je žaloba úspěšná, archiv Státní bezpečnosti je ve vědomí některých našich politiků stále bez poskvrny. Za zneužití práva považuji, že pokud úspěšný žalobce požádá na základě soudního rozhodnutí o nové lustrační osvědčení, dostane opět pozitivní, s poznámkou, že podle soudního rozhodnutí je záznam neoprávněný. 

Revoluční zákony řeší okamžitou potřebu revolučního uspořádání. Nejsou a nemohou být součástí právního řádu porevolučního státu. V Bulharsku a Rumunsku byli revolučními zákony zbaveni volebního práva aktivní účastníci předchozích fašistických režimů. Na dobu tří let. Přesto je dodnes toto opatření předmětem kritiky právních teoretiků. Nelze totiž v demokratickém systému tolerovat kategorizaci občanů z hlediska občanských práv. Proč to v této souvislosti zmiňuji? Protože lustrační zákon se nevztahuje jenom na spolupráci se Státní bezpečností, ale i na členství v předsednictvu okresních a vyšších orgánů KSČ a členství v Lidových milicích. 

Samotný efekt lustračního zákona je při zpětném pohledu velice sporný. Jestliže pozitivní lustrační osvědčení vylučovalo zaměstnání ve státní správě, nebylo překážkou pro lukrativní funkce v bankovním sektoru, mezi advokáty nebo exekutory či ve významných firmách. Zatímco ve státní správě by lidé s tímto kádrovým handicapem těžko mohli výrazně postoupit v úřednické kariéře, na daleko exponovanějších funkcích takovou překážku neměli.          

Zrušení lustračního zákona více než dvacet let po revoluci by tuto revoluci opravdu ohrozit nemohlo.