„Přes zjevná rizika a degenerace je předčasné hovořit o konci polistopadové demokracie,“ stojí v závěru knihy z nakladatelství B&P Publishing. Česko není se svými politickými podnikateli žádný unikát. Kniha zmiňuje zahraniční příklady, například Silvia Berlusconiho nebo Geerta Wilderse.

Situace v Česku po roce 2000 podle knihy politickým podnikatelům nahrávala. Zavedené strany se postupně měnily v uzavřené kluby, vlády byly chronicky nestabilní, přišla ekonomická krize. Otevřel se prostor pro politické projekty, do kterých zakladatelé vložili peníze, ale i zkušenosti a návyky z byznysu. Zatímco ve sněmovních volbách v roce 2010 měly takové projekty necelých 11 procent hlasů, v roce 2017 už přes 40 procent, uvádí kniha.

Politologové se nejprve věnují Věcem veřejným, za kterými stál Vít Bárta. Strana podle odborníků kromě jiného selhala v nedotažené institucionalizaci, problém spočíval i v tom, že skutečný hybatel Bárta zůstával v pozadí. „Řízení strany bylo až do poslední chvíle dosti improvizované a dosti poškozované občasným megalomanstvím některých jejích zjevných i skrytých čelných představitelů,“ stojí v knize.

Z některých chyb Věcí veřejných se poučilo ANO Andreje Babiše, kterému se podařilo podle knihy vytvořit efektivní a loajální politický stroj. Přispěly k tomu neomezené zdroje, specifické charisma lídra, profesionální kampaně, ale i vnější okolnosti, třeba pád vlády Petra Nečase (ODS). ANO má centralizované rozhodování, jasně ukotvené procesy. Lídr je pro ANO klíčový, jak ale přibývá kauz kolem něj, stal se Babiš podle politologů zároveň významným limitem politického působení ANO.

„Babišova kontroverznost, zejména jeho trestní stíhání, totiž drasticky redukovala koaliční potenciál ANO,“ uvedl v kapitole o ANO politolog Lubomír Kopeček. Stabilizace strany ve stranickém spektru tak prozatím není ukončená. „Zatímco díky vnitřní organizaci i vysoké loajalitě jádra svých voličů se ANO ukázalo velmi odolné vůči krizi, ve vztahu k ostatním stranickým aktérům se jeho pozice významně zhoršila,“ stojí v knize.

Úsvit označují politologové za „Potěmkinovu vesnici přímé demokracie“. V hnutí založeném Tomiem Okamurou se brzy objevily rozpory, nemělo masovou základnu a podle politoložky Petry Svačinové zřejmě ani nebyla zamýšlena dlouhodobá udržitelnost Úsvitu. Okamura se v Úsvitu podle Svačinové ukázal jako „excelentní tvůrce a kazatel", ale slabý organizátor. V mnohém se však poučil v druhém politickém projektu. SPD už má regionální struktury a členskou základnu. Pozice předsedy v SPD je supersilná, existují také efektivní mechanismy udržující disciplínu členů, uvádí kniha.

Existence SPD bez Okamury momentálně není podle knihy představitelná. Strana dosud působí sevřeně, je však otázkou, jak dlouho to vydrží. Kniha poukazuje na některé kauzy představitelů SPD, ve kterých se projevují nezkušeně, a také na signály neklidu v regionálních organizacích. „Přestože SPD deklarativně odmítá nálepku krajní pravice, nejen svými tématy, ale i výběrem mezinárodních partnerů se k ní přihlásila,“ napsala v knize Svačinová.