Publicista a spisovatel Karel Pacner se celý život věnuje především dvěma tématům – kosmonautice a světu tajných služeb. I jeho kniha Osudové okamžiky Československa vypráví dějiny státu zejména z pohledu událostí, které nejsou tak známé, ale v danou chvíli byly pro vývoj událostí klíčové. Spíše než na náměstích plných demonstrantů se tak při čtení dostáváme do kuloárů úřadů a nebo sekretariátů, kde se připravují klíčová rozhodnutí.

Například události konce války a obnovy státnosti v roce 1945 sledujeme z perspektivy České národní rady, pražské odbojové centrály, ve které se nad vývojem povstání střetávají generál Karel Kutlvašr a mladý agilní komunista Josef Smrkovský. V roce 1968 nás Pacner zavádí mimo jiné na ministerstvo vnitra, kde se Sověty proškolený náměstek ministra Viliam Šalgovič snaží ovládnout bezpečnostní složky, zatímco jiní ministerští úředníci se mu v tom, nakonec úspěšně, snaží zabránit.

Události 28. října 1918, díky kterým Československo vzniklo, jsou pro Pacnerovu metodu vyprávěni naprosto ideální. Odehrávají se pouze na několika místech v Praze a vystupuje v nich velmi omezený počet osob. Na jedné straně čtveřice zástupců Národního výboru, který se prohlásil orgánem zastupujícím vznikající Československo, na druhé straně několik nejvyšších představitelů rakouské moci v Praze. To, co se mezi nimi během jediného dne odehrálo, je však nesmírně vzrušující.

Rozhodující události však nezačaly v pondělí 28. října 1918, a nezačaly v Praze. Předchozího dne ráno spustila italská armáda na řece Piavě ofenzivu proti rakousko-uherským vojskům. Císařská armáda se během neděle ukázala být v naprosto dezolátním stavu a když dostali informace o průběhu bojů generálové a ministři ve Vídni, začalo jim docházet, že Rakousko-Uhersko nemá jinou možnost než kapitulaci.

Téhož dne navečer se sejde ve Vídni plukovník Max Ronge s českým poslancem za sociální demokracii Vlastimilem Tusarem. Má plnou moc od císaře Karla a přednáší českému poslanci skutečně nečekaný požadavek: Aby čeští poslanci odjeli na frontu a přesvědčovali české vojáky, kteří hromadně dezertují z fronty, aby ji neopouštěli, neboť se tím Italům dostává do rukou vojenský materiál za miliardy. Tusar mu sděluje, že jako první krok musí Rakousko ohlásit kapitulaci, a pak se mohou bavit o dalších věcech.

VLASTIMIL TUSAR – PRVNÍ PREMIÉR, VZEŠLÝ Z VOLEB

Získané informace o zoufalství rakouské císařské vlády poslanec obratem telefonuje do Prahy kolegovi Aloisi Rašínovi. Ten je, navzdory poslaneckému mandátu ve vídeňské Říšské radě, všeobecně uznáván jako hlavní organizátor domácího protirakouského odboje. V roce 1916 nad ním byl vynesen za velezradu rozsudek smrti, který ale umírající císař František Josef už nestihl podepsat a jeho nástupce jako gesto vstřícnosti k Čechům rozsudek zrušil. „To musí prasknout za chvíli,“ pronese do telefonu, když si od Tusara vyslechne všechny novinky.

Workholický právník Rašín již několik měsíců v utajení připravuje „plán převzetí moci“, který má zajistit, aby Češi po rakouské kapitulaci věděli, co dělat a dokázali dosáhnout svého cíle – samostatnosti. Jedním z mála zasvěcených je Josef Scheiner, starosta Sokola. Právě Sokolové mají být „revoluční armádou“, která zajistí skutečné ovládnutí klíčových institucí.

ALOIS RAŠÍN – STRATÉG 28. ŘÍJNA

A právě Scheinerovi volá Rašín hned poté, co domluví s Tusarem a dojde k závěru, že rakouská kapitulace není otázkou dní, ale hodin. Instrukce je stručná: Připravte vše, na čem jsme se dohodli. Poté vytahuje návrhy zákonů nového státu, které jako zkušený legislativec dopředu připravil, a ještě jednou si je pročítá. Pak si uvědomí, že mezi nimi chybí ten nejdůležitější – zákon, jímž se formálně vyhlašuje Československo. Sedá tedy ke stolu, a během necelých tří hodin sepíše stručný návrh o pěti paragrafech. Pak celou noc s manželkou Karlou znovu prochází jednotlivé body připraveného plánu.

V šest hodin ráno Rašína telefonicky informuje starosta Sokola, že vše je připraveno. Rašín telefonuje Františku Soukupovi, zástupci sociální demokracie, a informuje jej, že se sejdou u Antonína Švehly. Vůdce agrární strany současně v nepřítomnosti poslance Karla Kramáře (ten odjel do Ženevy na jednání se zástupci zahraničního odboje) řídí Národní výbor. Rašín jde do sekretariátu Agrární strany procházkou přes Riegerovy sady a naposledy si v hlavě rovná celý plán.

Jeho výchozím bodem je kapitulace Rakouska ve válce. Od ní se budou odvíjet všechny následující kroky.

Podle prvního bodu plánu Antonín Švehla a František Soukup převezmou Obilní ústav, což je klíčová zásobovací instituce, přes kterou se ve válečné ekonomice distribuuje obilí do celé monarchie. Antonín Švehla přišel s nápadem, že právě kontrola „žaludku říše“ může být vhodným nátlakovým prostředkem pro vyjednávání s vídeňskou vládou.

ANTONÍN ŠVEHLA – NA TO NENÍ MATEMATIKA, NA TO JE NOS

Národní socialista Jiří Stříbrný převezme ústředí železnice a pošt, aby nová vláda ovládala na svém území klíčovou infrastrukturu.

Do Obilního ústavu v paláci Lucerna přichází Švehla se Soukupem hned ráno a zjevně překvapenému řediteli přikáží, aby svolal úředníky. „Pánové, na základě manifestu Jeho veličenstva se vytváří československý stát a my dnes jeho jménem přebíráme správu Obilního ústavu. A proto je třeba, abyste nám, jako představitelům nového státu, složili slib věrnosti,“ oznámí jim Švehla.

Překvapený ředitel předstupuje a bez jakýchkoliv dalších dotazů slib věrnosti složí. Po něm učiní totéž všichni jeho podřízení. Čeští revolucionáři tak během několika minut ovládnou svůj klíčový nástroj. Odteď musí vídeňská vláda jednat s nimi z pozice rovného s rovným, protože Obilní ústav ovládá velkou většinu obilí v celé monarchii.

Je třeba vysvětlit, že císař Karel již předtím vydal dekret, kterým jednotlivým zemím rakouského mocnářství uděloval „autonomii“ – tedy určitou formu samostatnosti v rámci rakousko-uherské říše. A když se českoslovenští politici oháněli manifestem Jeho veličenstva, úředníci si mysleli, že jde o přebírání instituce v rámci naplňování této autonomie, nikoliv že ji přebírají zástupci samostatného Československa, které se chce s monarchií úplně rozloučit. Díky tomuto nedorozumění probíhalo předání instituce poměrně hladce.

Do připraveného scénáře přebírání klíčových úřadů ale zasáhnou jiné, neplánované události. Kolem desáté hodiny přichází do pražských novin od jejich vídeňských redaktorů zpráva, že rakouská vláda přijala návrh amerického prezidenta Wilsona, přičemž v Čechách a na Moravě všichni věděli, že součástí „Wilsonových bodů“ je i právo na sebeurčení, které je zajímalo nejvíce.

Tehdy se aktuální informace během dne vyvěšovaly na vývěskách před novinovými redakcemi. Kolem půl jedenácté se na vývěskách deníků objevují informace, které si lidé, kteří se kolem tabulí okamžitě shlukli, vyložili jako uznání československé samostatnosti. Ulicemi se začalo šířit: „Tak jsme samostatní.“

Záběry z pražských ulic 28. října 1918

Události v pražských ulicích nabírají vlastní dynamiku, kterou poslanci ani nikdo jiný nejsou schopni ovládat. Na domech se začínají vyvěšovat červenobílé prapory v národních barvách. Když to učiní i některé novinové redakce, vyděšený Alois Rašín je začíná obvolávat, ať prapory okamžitě sundají.

Rašínův strach je do značné míry důvodný. Přesně dva týdny před 28. říjnem totiž v Praze proběhlo jiné povstání, které je dnes už spíše zapomenuté. Socialistická rada, kterou již dříve utvořily čeští sociální demokraté a národní socialisté, se na pondělí 14.10. rozhodla vyhlásit generální stávku a svolat demonstrace. Bezprostřední příčinou byl vývoz čtyř tisíc vagónů mouky a obilí z českých zemí do jiných částí monarchie. Socialisté rozjeli akci na vlastní pěst, aniž by o ní kdokoliv jiný věděl. Navíc organizátoři mezi sebou distribuovali „Důvěrný oběžník číslo 2“, ve kterém se plánovalo, že během těchto demonstrací bude vyhlášena nezávislost. Tento důvěrný oběžník bohužel tak důvěrný nebyl a dostal se do rukou úředníkům.

Rakouské úřady se rozhodly náležitě zareagovat. Generál Zanantoni, velitel pražské posádky, nechal rozestavět po Praze na 29 místech vojsko. Povoláni byli němečtí a maďarští vojáci, aby se zamezilo hrozbě „soucitu“ s demonstranty. Obdobná opatření byla přijata v dalších městech.

Rašín se o všem dozvěděl až den před stávkou pozdě večer. Během několika hodin dokázal vybudovanou sítí spojek, nazývanou „Alarm“, zamezit aspoň tomu, aby na demonstracích byla vyhlašována samostatná republika. Po zuby ozbrojená vojska ale byla všude, kde se demonstrovalo, a několik revolucionářů bylo zatčeno. Ke krveprolití nedošlo, ale bylo nepochybné, že při dramatičtějším průběhu demonstrací by bylo velmi brutální.

Politici ostatních stran socialistům vyčítali „bolševické snahy“ (tedy snahu opakovat události říjnové revoluce v Rusku z předcházejícího roku) a zbytečné riskování krveprolití. Socialistická rada, která vše organizovala, si posypala hlavu popelem a slíbila loajalitu, jen několika radikálních členů na protest z Rady odešlo (například Bohumil Šmeral, pozdější první předseda KSČ).

Události 14. října vyvolaly strach z neorganizovaného „lidového“ řešení situace. Na druhou stranu přispěly k tomu, že rakouské úřady najednou byly mnohem ochotnější vyjednávat s politiky, kteří byli schopni zajistit, že předání moci proběhne v klidu – a na to sázeli Rašín se Švehlou.

Právě proto měl Rašín takový strach, když se 28. října před polednem začali shlukovat lidé, spontánně vyvěšovat české prapory a dokonce sundávat z budov rakouské státní znaky. Zelináři jménem František Kopecký se podaří zorganizovat průvod, který prochází pražskými ulicemi. Skončí u sochy svatého Václava, kde k davu hovoří agrární poslanec a radikální kněz Isidor Zahradník, který hovoří o lámání pout a cizáckých a nemravných Habsburcích.

Na blízkém Nádraží Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží) pak Zahradník, který se mezitím stane uznávaným vůdcem průvodu, požaduje po železničářích, aby do všech stanic telegrafem rozeslali zprávu, že v 11 hodin byl na Václavském náměstí vyhlášen československý stát a vyzval je nejen k odstraňování rakousko-uherských znaků, ale také k zadržení veškerého zboží směřujícího do Rakouska a Německa.

Rašín reaguje na nečekané události tak, že se snaží svůj plán urychlit, aby se podařilo v klidu převzít všechny potřebné úřady dříve, než se dav pustí do případných nepokojů. Narychlo shání policejního velitele Richarda Bienerta. Ten již několik měsíců tajně spolupracuje s Rašínovým odbojem, teď by mohl jako „insider“ vypomoci s převzetím policejní centrály. V půl dvanácté Bienert přichází do centrály povstalců, kterou si otevřeli v Obecním domě.

A přináší překvapivé zprávy. Německý policejní ředitel Bohuslav Kunz, kterého nedávno dosadila Vídeň, aby v Čechách prosazoval germanizaci, vůbec není v Praze, odjel do Ostravy. Přítomný není ani místodržitel, formálně nejvyšší rakouský úředník v Čechách, ten ráno odjel do Vídně.

RICHARD BIENERT – POLICEJNÍ  RADA, VĚRNÝ REPUBLIKÁN, ALE NAKONEC PROTEKTORÁTNÍ PREMIÉR

Jestliže jsou tito klíčoví lidé mimo Prahu, nabízí to Národnímu výboru velmi zajímavé možnosti...

„Na místodržitelství,“ rozhoduje Rašín. Antonín Švehla o těchto vypjatých okamžicích později napíše: „Nikdo nic nevěděl napřed. Na to není matematika – na to je nos.“