Zostřující se velmocenská rivalita mezi Spojenými státy a Čínou, mnoha odborníky označovaná za nejzásadnější geopolitický souboj 21. století, se postupně stává jedním z dominantních témat mezinárodní politiky. Čínský režim v posledních letech pod vládou prezidenta Si Ťin-pchinga vykazuje narůstající sebevědomí a asertivitu, což se projevuje např. nekompromisním přístupem k de facto nezávislému ostrovnímu státu Tchaj-wan, který čínská vláda dlouhodobě považuje za svou vzbouřenou provincii. Zatímco americká diplomacie Čínu obviňuje z agresivní eskalace, čínští představitelé oponují, že pouze brání suverenitu své země proti vměšování ze strany Washingtonu.

Ačkoli obě velmoci tvrdí, že chtějí předejít druhé studené válce, některé varovné hlasy upozorňují na nevyhnutelnost takové konfrontace. Mezi nimi např. renomovaný americký politolog John Mearsheimer, který konflikt s Čínou předpověděl již v roce 2001 ve své knize Tragédie velmocenské politiky. Dle Mearsheimera Spojené státy, jakožto současný hegemon, nebudou Čínu akceptovat jako rovnocenného soupeře a budou se její vzestup snažit zastavit všemi možnými prostředky. Nynější rivalita tedy pramení ze samé podstaty dlouhodobě ambiciózní mocenské politiky obou gigantů a z jejich vzájemně neslučitelných představ o podobě mezinárodního uspořádání.

Washington, jenž vzešel jako vítěz z velmocenského střetu druhé poloviny 20. století nad poraženým Sovětským svazem, se tak nyní zuby nehty snaží udržet svou dominantní pozici, ze které může diktovat podmínky fungování světového řádu. Konec dějin, který před 30 lety sebevědomě proklamoval americký spisovatel Francis Fukuyama, však nenastal. Na obzoru se totiž vynořili noví vyzyvatelé usilující o překonání unipolárního systému a vyrovnání sil v globální aréně. Podle řady geopolitických analytiků je právě Čína jedním z hlavních představitelů rodícího se multipolárního světa, v němž jsou vlivové sféry rozdělený mezi více mocenských center rozmístěných po celém světě. Klíčovou roli pro zrod takového modelu, jenž má podle svých zastánců skoncovat s geopolitickou a kulturní hegemonií liberálního Západu, hrají nastupující mocnosti sdružené v uskupení hospodářské spolupráce BRICS: Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika, přičemž právě Čína, jakožto ekonomicky nejsilnější z výše jmenovaných států, představuje pro americký unipolární řád nejvýraznější hrozbu. Řada analytiků předvídá, že rostoucí obr orientu vytlačí Spojené státy z prvního místa v tabulce nejsilnějších ekonomik světa již během této dekády. Stupňující se rivalita mezi těmito dvěma velkými hráči tedy nepřekvapí.

Po normalizaci čínsko-amerických vztahů v 70. letech, o níž se zasloužil tehdejší prezident Richard Nixon a jeho ministr zahraničních věcí Henry Kissinger, obě země zažívaly několik desetiletí úzké hospodářské spolupráce, která začala nabírat na síle zejména po započetí procesu ekonomické liberalizace pod vládou čínského vůdce Teng Siao-pchinga, jenž zkostnatělou a stagnující plánovanou ekonomiku zdevastovanou maoistickými experimenty polil čerstvou sprchou tržních reforem a otevřel svou zemi vnějšímu světu. USA Čínu dlouho viděly především jako ekonomického partnera, se kterým je výhodné levně obchodovat. Nicméně v poslední dekádě došlo ke značnému ochlazení vztahů. Americké obavy z rapidně sílící Číny přiměly administrativu prezidenta Baracka Obamy, aby začala soustředit své úsilí na odrážení čínského vlivu ve východní Asii (tzv. „Asia pivot“). Vztahy mezi dvěma těžkými vahami současné globální politiky pak dále výrazně ochladly v éře Donalda Trumpa, jehož administrativa s Čínou rozpoutala obchodní válku a který se nebál na adresu pekingských vládců směrovat mnohdy ostré výroky.

Ačkoli Západ současné zostření vztahů přisuzuje narůstající agresivitě Číny a nekompromisní povaze jejího nynějšího vůdce Si Ťin-pchinga, jenž vede vládnoucí komunistickou stranu od roku 2012, podle mnoha odborníků, včetně profesorky Jessicy Weissové z Cornellovy univerzity, nelze opomíjet roli, kterou v tom sehrály kroky amerických administrativ, jako např. uvalení různých sankcí a tarifů a celkové omezení spolupráce mezi velmocemi. Důležitým aspektem velmocenských rivalit taktéž bývá střet idejí a hodnot. Spojené státy v ideologickém zápase s Čínou prosazují tzv. lidskoprávní agendu, která se projevuje zejména kritikou čínské domácí politiky v provinciích Tibet a Sin-tiang, obývaných národnostními menšinami, jakož i ve vztahu k městu Hongkong, které má speciální administrativní postavení. Čína toto americké vměšování do svých vnitřních záležitostí považuje za narušení suverenity a územní celistvosti. Washington obviňuje z podpory separatismu a snah o balkanizaci svého území.

Symbolickým gestem vystihujícím současné napětí mezi oběma státy, se stal letošní diplomatický bojkot zimních olympijských her v Pekingu, který nařídila Bidenova administrativa. USA na sportovní akci nevyslaly žádnou oficiální politickou delegaci, což mluvčí prezidenta zdůvodnila jako protest proti porušování lidských práv. Čína však ve vztahu k lidskoprávní politice Washington dlouhodobě viní z pokrytectví a účelového zneužívání humanistických frází zakrývajících vlastní prohřešky a připomíná mimo jiné války vedené USA na Blízkém východě, které zanechaly miliony lidských obětí a vedly k masivnímu porušování lidských práv (např. mučení v americké věznici Guantanamo).