Česká média tvrdí, že v Sýrii funguje umírněná opozice. Jakl z toho tedy vyvozuje, že se jedná o opoziční smlouvu a že celková prezentace vyvolává dojem standardního parlamentu, kde je vláda a proti ní brojící opozice.

„Vy to nevíte? Že v Sýrii momentálně funguje opoziční smlouva? Tak to asi špatně čtete naše média a nekoukáte na zprávy v televizi,“ konstatuje Jakl a začne rozebírat, co si pod takovou opozicí vlastně představuje.

„No, co to je opozice, to přece víme. Parlamentní poslanci, kteří nejsou členy vládní strany. Vládu kritizují a rádi by ji po volbách vystřídali. Hlasují proti ní, plamenně ji tepou z řečniště a předkládají konkurenční návrhy,“ vysvětluje pro upřesnění Jakl.

„Některá opozice je radikální. To je ta, která vyhlásí nulovou toleranci všem vládním návrhům, provádí obstrukce, blokuje jednání a každou chvíli navrhuje hlasovat o nedůvěře,“ popisuje Jakl dál a vysvětluje i chování umírněné opozice, která podle něj „nevyvolává hlasování o nedůvěře, a ani se k takovému hlasování nepřidá“.

Celý text zde

A takovou opozici mají podle médií v současné době v Sýrii. „Nevěříte? Vždyť to slyšíte každý den stokrát! Kromě Bašára Asada je tam přece jakási umírněná opozice. Tak co to může být jiného než nějací politici v parlamentních lavicích?“ uvažuje Jakl.

Jenže syrská umírněná opozice zřejmě není zcela běžnou vládní opozicí. „Že dodává zbraně Islámskému státu a má s ním dohodu o neútočení? Že nasazuje proti vládě děla, minomety, těžké kulomety a obrněné transportéry? Ale kdepak, to jsou jen pomluvy. To by se jí neříkalo ‚umírněná opozice‘, ale třeba partyzáni. Nebo vzbouřenci, rebelové, povstalci. Přece by nám nelhali,“ míní Jakl.

„Ale něco vám prozradím, pokud v těch syrských propletencích nemáte jasno. O co tam jde? O alkohol,“ konstatuje Jakl a vysvětluje, že proti sobě stojí „militantní pravověrní sunnité, kteří ctí jen právo, neuznávají rovnoprávnost žen, a hlavně přísně zakazují pití alkoholu,“ a alavité Bašára Asada, kteří s alkoholem problém nemají; a z toho důvodu mají podporu křesťanů a šíitů, kteří to také neberou tak vážně. „Je to zkrátka boj o chlast.“

A toto závažné odhalení podle Jakla přispívá i k pochopení skutečnosti, proč na straně sunnitů stojí Američané, „kteří zakazují pít na veřejnosti, mají blízko k prohibici, a dokonce si ji už i vyzkoušeli“, a na straně Asada Rusové, „kteří si tuze rádi občas přihnou“.

„Jak jsou věci jednoduché. Najednou vím, komu asi budu fandit,“ uzavírá Jakl.