„Když se rozhlédnete po všelijakých prognózách a předpovědích, co všechno nás asi čeká a (žel) nemine v roce 2017, vesměs se dočítáte hrůzozpěvy malující na zeď hodně věrohodné a pravděpodobné čerty. A protože, jak známo, historia magistra vitae, budeme se tedy letos vracet k událostem, jež se odehrály v letech končících, stejně jako ten náš, sedmičkou,“ rozhodl se Žantovský. Otevřeným koncem má pak na mysli to, že událost se sice odehrála a zdánlivě se za ní zavřela voda, všeliké dopady, důsledky a poučení z ní prostupují i naším dneškem. 

„První letošní příběh se nabízí sám a s nepříjemně aktuálním pokračováním přes propast let,“ poukazuje na tiskový zákon, který vstoupil v platnost 1. ledna 1967 a legislativně zakotvil předběžnou cenzuru. „Byla vytvořena Ústřední publikační správa, která zásahy státu do svobody tisku následně realizovala,“ zmínil Žantovský, že posláním periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků bylo prosazovat zájmy socialistické společnosti a všestranné napomáhání k uskutečňování jejich cílů. 

„Přičemž se deklarovalo, že ‚uveřejnění informace, která ohrožuje zákonem chráněné zájmy společnosti nebo občanů, je zneužitím svobody projevu, slova a tisku‘. Kdo však posoudí, co jsou ty ‚zákonem chráněné zájmy společnosti nebo občanů?‘ Nu, přece Ústřední publikační správa,“ popsal dále Žantovský.

• Původní text ZDE

Jinými slovy se tu podle něj zavedla vcelku explicitní cenzura a vytvořil se úřad, který disponoval pravomocí pozastavit či znemožnit šíření určitého typu informací, jež sám posoudil jako k šíření nevhodné a nežádoucí, nadto ohrožující „zájmy společnosti nebo občanů“.

„Jednalo se o cenzuru tzv. předběžnou, tzn. vylučující z veřejné distribuce myšlenky a informace předem, ještě před zveřejněním. V tom smyslu ÚPS pěkně navázala na pokrokové tradice vytvořené Hlavní správou tiskového dozoru (1953–1966) a dala základ pro ještě pokrokovější a technicky i psychologicky mnohem fikanější činnost Federálního a Českého úřadu pro tisk a informace (FÚTI a ČÚTI), což byly instituty cenzury následné, trestající ty, jež se provinili distribucí nevhodných myšlenek a informací po jejich zveřejnění. Což samozřejmě znamenalo mohutný nárůst autocenzury plynoucí z pudu sebezáchovy jednotlivého šiřitele informací a myšlenek. Tak se mimo jiné zrodila normalizace,“ podotkl Žantovský. 

O třicet let později pak podle jeho slov započala existence Centra proti terorismu a hybridním hroznám (CTHH). „Jde o speciální útvar Ministerstva vnitra ČR, jehož úkolem je prý ‚zaměřovat se na dezinformace šířené veřejným prostorem prostřednictvím otevřených zdrojů. Ty bude na sociální síti uvádět na pravou míru.“ Jednoduše řečeno, jde o vytváření a distribuci jakési státní ‚pravdy‘, jediného správného (a tedy povoleného) názoru na věci (geo)politické, ale časem možná nejen na ně,“ tvrdí Žantovský a dodává, že činnost tohoto útvaru bude prý spočívat v monitorování internetových komunikátů, ať už v sociálních sítích nebo na „normálních“ zpravodajských a názorových portálech. Upozornil i na určitou podobnost slov mezi oběma návrhy, které dělí 50 let. 

„Jaromír Nohavica v písni Já si to pamatuju zpívá text: ‚zrozen v komunismu, umřu v komunismu.‘ Asi ani on sám, když to psal, netušil, jak blízko pravdě se ocitl,“ uzavřel Žantovský.