Stokrát pohřbívaná, stokrát oživlá. Zatímco by si mnozí přáli, po jejím neúspěchu v prezidentských volbách, aby již konečně zmizela ze scény – té francouzské, ale i té evropské – Marine Le Penová se vrací. Vstává z popela jako bájný Fénix? Od podzimu, po turbulencích uvnitř Národní fronty (FN), jde „kupředu k nové frontě“, jak zní název její politické kampaně.

Před Marine Le Penovou se skutečně nové fronty opět otevírají. Tuto sobotu bude v Praze na čele delegace evropské frakce Evropy národů a svobody (ENF).

Sklizeň politického zelí po půl roce

Všichni to mají ještě v paměti. Mezi dvěma koly se uskutečnila diskuse, která, zdá se, vše rozhodla. Ve středu 3. května 2017 byla Marine Le Penová poražena. Shodují se dnes na tom dojemně všichni, kteří analyzují Macronovo vítězství následující neděli. Přesto dokázala Marine Le Penová, poražená mladým ambiciózním politikem Emmanuelem Macronem, který se vzápětí stal nejmladším francouzským prezidentem v historii, sjednotit na 11 miliónů voličů.

Získala 33%. Dosáhla tak dvojnásobného počtu, než její otec Jean-Marie Le Pen, jemuž patří ovšem historická chvíle, kdy se kandidát Národní fronty dostal do 2. kola prezidentských voleb. Předseda Jean-Marie Le Pen onoho 21. dubna 2002 postoupil, aby byl doslova smeten Jacquesem Chiracem, jenž získal ohromujících 82,21 procent. Chiraca tehdy volili i ti, kteří by ho nikdy nevolili. Mezi dvěma koly ovšem v roce 2002 proti Národní frontě defilovaly tisíce Francouzů v ulicích. Mezi dvěma koly letošního roku „nebyl nikdo“. Žádné velké manifestace, žádné zděšení: Národní fronta se od svého vzniku v roce 1972 stala stranou, kterou nelze snadno obejít.

Od roku 2002 se Národní fronta stala razantní politickou formací, s níž se počítá ve všech volbách – zejména v těch prezidentských. Pověstný „skleněný strop“, jenž jí dosud bránil v růstu, zvolna praská. Marine Le Penová není vždy tak úderná a stylisticky brilantní jako její otec, dokáže ale pečlivě postupovat krok za krokem. A zvládat krize, navzdory bolesti v zádech.