Výročí 100 let od vzniku republiky není pro každého připomínkou události k oslavování. Přispívají k tomu i politická klišé Benešových dekretů, které stále jitří některé rány. „Šlechta v českých zemích, stejně jako jinde v Evropě, byla již od raného středověku elitou společnosti. (…) O to radikálnější změnu přinesl vznik Československé republiky v roce 1918,“ píše akademička Kristina Uhlíková v úvodu knihy „Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů“, která vyšla vloni v rámci projektu „Hledání provenience movitých kulturních statků zestátněných v roce 1945 občanům německé národnosti v severočeském regionu“.

Většina šlechticů si v dané době ponechávala určitý odstup v tom, aby se přičlenila k jednomu, či druhému táboru, které zde od 19. století postupně vznikly a nekomunikovaly spolu – český a německý.

Jenže první republika je postavila před nutnost jasné volby: Většina z nich byla sice díky příklonu k rakousko-uherské monarchii nacionalizovaná, vznik Československa je připravil o tituly a pozemková reforma o nezanedbatelnou část spravovaných pozemků.

Přesto ne pro každého z nich, zvláště měl-li velkostatky v severních Čechách, bylo jednoduché ignorovat jakékoliv „češství“ a jednoznačně se přiklonit k národnosti německé.

Typickým příkladem tohoto rozdvojení byl Evžen Alfons Černín (Czernin), který spravoval mimo jiné panství v Krásném Dvoře na Žatecku, kde je nyní až do poloviny července k nahlédnutí putovní výstava „Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů“. Ukazuje, jak velkým a těžko posuzovatelným zvratem bylo vše, co se odehrálo v prvních letech po konci války, kdy byly významné šlechtické objekty vyvlastněny na základě dekretů prezidenta republiky.

Paní kastelánko, jaké je pojítko mezi Benešovými dekrety a státním zámkem Krásný Dvůr, který leží v Ústeckém kraji, v regionu takzvaných Sudet?

Výstava se přímo týká Krásného Dvora i dalších panství, která patřila staročeskému šlechtickému rodu Černínů. Na několika panelech je zaznamenán osud objektů, jejichž vlastníkem v té době byl Evžen Alfons Černín (1892–1955), který byl adoptován do rodiny hlavní – chudenické – větve Černínů, a to z vedlejší větve Černínů-Morzinů. Takže mu bylo často vyčítáno, že je Němec, že je z té německé, sudetské větve. Ale on byl hodně pročeský. Vzal si ženu z rodu Schwarzenbergů, brali se na Hluboké a snažil se o kompromis mezi Čechy a Němci.

Měl totiž panství jak v českých územích, tak v Sudetech, ale hodně jeho majetku se nacházelo ve „vnitřním pohraničí“ – to znamená rozlehlá panství Krásný Dvůr a Mašťov v regionu Žatecko, tedy mezi Žatcem a Doupovem, kde se nacházel ještě také Petrohrad. Další panství spravovali v Jindřichově Hradci – Jemčina a Chudenicích – zámek Lázeň.

On se nejprve ve 30. letech přihlásil k národnosti české, nicméně měl panství v této pohraniční oblasti, takže posléze při dalším sčítání uvedl národnost německou*. Lavíroval mezi tím. Válku strávil na Petrohradě (tedy na území říše – zabraných Sudet).

(*„Samotné přihlášení se k německé národnosti a říšské státní příslušnosti nemuselo znamenat dokonce ani v těchto politických konotacích, že se dotyčný slučuje s nacistickým režimem či že sympatizuje s nacionálně-socialistickou ideologií. Byla si toho vědoma i Sicherheitsdienst /Bezpečnostní služba SS a NSDAP, SD/, v jedné z jejích zpráv se dočítáme, že se ‚dokonce mluvilo o tom, že šlechta se v některých případech přihlásila k němectví jen proto, aby udržela vlastní majetek a aby chránila Čechy‘,“ potvrzuje to strana 24 publikace „Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů“.)

Bylo toto chování typické pro šlechtické rody v tomto regionu?

Každý to měl trošičku jinak. Někdo byl úplně jasným přívržencem, hodně proněmeckým, protože pro šlechtice bylo zřízení první republiky, respektive Československé republiky, obrovským šokem. Oni byli vždycky zaměřeni na podporu monarchie, podporu vládnoucího rodu. Zvláště na Krásném Dvoře je to vidět – je zde tolik připomínek Habsburků, jenom pamětní deska slavných návštěvníků kolik ukazuje příslušníků habsburského rodu, kteří sem zavítali. Ale už nám neukazuje, že zde byli hosty i Dobrovský, Palacký, Metternich. To nebylo tak důležité zmínit, ale bylo podstatné neopomenout, že tu byli František Josef, František I., Marie Luisa či brazilská císařovna – opět z habsburského rodu.

Základní kámen zdejšího Obelisku v zámeckém parku pokládala dcera Marie Terezie Marie Kristýna. Nebo další – stavíme pomník Schwarzenbergovi na Novogotickém templu, což je samozřejmě poklona nejen jemu, ale císaři a Habsburkům jako vládnoucímu rodu.

V Novogotickém templu, který je součástí areálu, byla zrestaurována socha polního maršála Karla Filipa Schwarzenberga (1771–1820) z mladší, orlické větve Schwarzenbergů, ze které pochází i kníže Karel Schwarzenberg, čestný předseda TOP 09, jehož se zabavování majetku též dotklo, a to po komunistickém převratu v roce 1948. Emigroval pak do Rakouska (oženil se s lékařkou z tamního rodu hrabat, jejíž otec – na rozdíl od ní – patřil mezi stoupence Adolfa Hitlera). Vloni v květnu se Karel Schwarzenberg jako předseda sněmovního zahraničního výboru osobně v Krásném Dvoře účastnil slavnostního otevření templu. Foto: Státní zámek Krásný Dvůr

A nevnímali to tak jen Černínové. I ostatní šlechtici chápali monarchii jako ty, kterým slouží. „Sloužíme císaři.“ Teď, když se jim monarchie rozpadla, je zde nějaké Československo, které jim navíc odebere tituly a pozor, odebere i majetky – první pozemková reforma, která je zbavila třetiny nebo poloviny majetku...

A oni mají vůči majetku vztah – šlechtici jej nevnímají jako „to je naše bohatství“, ale oni na panstvích mají lidi, o které se starají. Třeba ke krásnodvorskému panství patřil i nedaleký zámek Brody, kde byl důchodový úřad: Černínové se starali o všechny poddané, takže řešili i jejich důchody. Byl to tedy i závazek vůči všem, které zaměstnávali na své půdě. Byl to závazek vůči krajině i vůči předkům, tak aby se dokázali o území a majetky řádně starat, stejně jako o obyvatele, které zaměstnávali.

Tudíž pro Černína šlo o závazek podržet zde místní lidi a nedat to Němcům, nevzdat se toho, protože jde o povinnost vůči předkům i vůči poddaným, podřízeným, zaměstnancům.

Takže z jedné strany mu bylo vyčítáno, že s Němci spolupracuje, že Krásný Dvůr „dal“ během druhé světové války vlastně do správy ministerstvu zahraničí – jako na rekreačním sídle zde od roku 1940 pobýval ministr Joachim von Ribbentrop. (Zámek byl spíše nacistickou správou zabaven, nežli jí poskytnut... Na konci druhé sv. v. zde vznikl německý vojenský lazaret, roku 1945 jej vystřídal štáb sovětských vojsk. Pozn. red.) Ale na druhou stranu mu bylo vyčítáno, že na svých panstvích zaměstnává příliš mnoho Čechů. Snažil se prostě na obě strany.

Na Petrohrad – jako na neutrální půdu – třeba přijel lord Runciman, který měl řešit otázku sudetoněmecko-českou, ale pozváni byli i henleinovci. Došlo nakonec na velkou demonstraci sudetských Němců, kterou pak vyčítali hraběti Černínovi, jako by on vlastně zařídil demonstraci, kde se volalo „my chceme do Říše, my chceme od Čechů“. Jenže on jednal s Runcimanem naopak v tom stylu, že je problém potřeba řešit nějakou mírovou cestou, nikoli takto.

Byla to těžká doba, opravdu.

Obyvatel osady u Petrohradu (okres Louny) ukazuje jeden z dokumentů, které našel po prarodičích při přestavbě rodinného domu. Jeho děda zde uschoval listinu, kterou mu ministr zemědělství Július Ďuriš přidělil část usedlosti a půdu – tu byl povinen udržet a vzorně na ní hospodařit. Dekret je z roku 1946, tři čtvrtě roku poté, co sem byl do prázdného opuštěného domu vyslán se svou ženou, aby se postarali o hospodářství, které by jinak zpustlo. Foto: Lucie Bartoš

Když se dnes zmiňují Benešovy dekrety na politické půdě, ať české, nebo německé, jak to vnímáte? Má smysl se tímto tématem v současnosti zabývat?

Můj pohled je, že bychom se měli důkladně zabývat tím, jak to skutečně bylo. Měli bychom poznat zmíněnou historii a nezavírat před ní oči. Ale neříkám, že bylo správně udělat Benešovy dekrety, nebo že to nebylo správně. My jsme v té době nežili a válka a celková situace byla tak strašlivá, že ji nemůžeme posuzovat jenom podle okamžiku po té válce – tu něco vyvolalo, byly tam nějaké příčiny. A ty příčiny nám vznikly už před vznikem Československa, tudíž nemůžeme říci, „tohle bylo špatně a tohle správně“. Musíme poznat tuto část historie v celé její složitosti. Snažit se poučit z ní pro budoucnost.

Tím myslíte nehledat viníky?

Ano, nehledat viníky, hledali by se těžko. A nevíme, jak bychom se zachovali my.

V rámci dějepisu jde o celkem nedávnou historii, ale z pohledu toho, jaké to má dopady na náš dnešek, je to pro současníky už historie vzdálená – po novém osídlení Sudet v nich žije už druhá, někdy třetí, nebo dokonce pomalu už čtvrtá česká generace...

Ano, ale myslím, že ty dopady v současné společnosti jsou. A jsou právě vážné.

Myslíte to, že tu stále visí ve vzduchu pocity velké křivdy?

Jsou tam křivdy, je tam podvědomá vina. Lidé o tom nechtějí mluvit, protože právě mají v podvědomí nějakou vinu, třeba i těch svých předků, že se třeba nezachovali úplně správně. Nechtějí to rozebírat, je to tabu ve stylu: „To už je za námi. Proč se o to vůbec staráte? Tohle už není téma současnosti. Strčte to někam pod pokličku a nebudeme to otevírat, žijte současný život.“

Ale potom to není dořešené. Vidím, že to trápí mladé lidi. Chtějí se dozvědět, jak to vlastně bylo s Benešovými dekrety, jak to bylo se zkonfiskovaným majetkem. Co se vlastně dělo po válce, co se dělo v 50. letech. 

Neměl to jednoduché Masaryk a neměl to jednoduché Beneš. Žili ve složité době a troufli si udělat velmi vážnou věc – založit Československo. Poznávání historie naší republiky je pro nás, její občany, důležité ve vší její komplexnosti.

Státní tajemník německého ministerstva vnitra Stephan Mayer (CSU) před pár dny na sudetoněmeckém sjezdu prohlásil, že Benešovy dekrety nepatří do dnešní Evropy. Mnohokrát to již vypadalo na definitivní smíření a proces sbližování obou národů. I Sudetoněmecké krajanské sdružení před několika lety vypustilo ze svých stanov cíl usilovat o znovunabytí někdejšího majetku. A teď opět zaznívají slova o „zrušení Benešových dekretů“. Je to vůbec možné?

Ne, ne. Nemůžeme takto změnit historii.

Asi i kvůli otázce, KDO a jak by vše původním obyvatelům kompenzoval? Musel by to být stát, původní domy už třeba i několikrát změnily majitele, kteří je nabyli legálně a nejsou viníky ničeho. Je to stát, který by – pokud by k tomu došlo – musel cosi „vracet“...

Přesně tak. Nemám ráda tu zkratkovitost „zrušit Benešovy dekrety“. Co to znamená? To nejde. Jednou platily a odžito máme několik desítek let. Historie se vyvíjí, jde dál v čase. Nemůžeme se vrátit a změnit ji. Můžeme vycházet z toho, co je dnes. Bohužel zde prostě ta rýha v lidech a v krajině zůstává a bude trvat ještě hodně dlouho, než tu krajinu naplníme, než tu jizvu nějak zatáhneme.

Jak to myslíte s tou krajinou?

Osobně nepocházím z tohoto regionu, ale vnímám zde hodně, jak ta jizva je pořád velká. Zdejší vesnice jsou stále poškozené tím, že původní obyvatelstvo odešlo. Ona rána je zřejmá, nikdo ty pomníčky neopečovává – teď tedy se začínají „zvedat“, ale spousta alejí už byla vyrušena. Noví lidé, jak se nastěhovali, k sobě neměli cestu přes to pole... Přestali ji používat. Rozorali se staré aleje, staré cesty a – proč bychom zde neměli lom, když je zde to ložisko kaolinu? Není zde ta úcta ke zdejší krajině, to předávání půdy...