Vetchý na úvod poznamenal, že na legendu Činoherního klubu by měl vzpomínat někdo jiný, kdo zažil jeho nejslavnější roky, jenže bohužel z jeho tehdejších kolegů už nemá kdo vzpomínat, proto se musel vzpomínání ujmout on, který do divadla přišel později.

„Já tam přišel na konci osmdesátých let, kdy se komunistům podařilo Činoherní klub částečně rozprášit, část lidí byla odejita, někteří emigrovali, pan Landovský byl v Rakousku, pan Pucholt v Americe,“ vyprávěl. Většinu hvězd se komunistům z divadla podařilo vystrnadit a Josef Abrhám byl v době jeho příchodu jedním z mála, kdo udržoval původního ducha divadla ze šedesátých let.

„Ten duch se nikdy komunistům nepodařilo zničit, přestože pro to dělali, co bylo v jejich silách,“ vykládal, že komunistům se nepodařilo divadlo zničit odstraňováním rebelujících herců. „To byl takový intelektuální mozkový trust, který už dneska není možné v takové konstelaci potkat,“ vzpomínal Vetchý. Právě to, co se od nich naučil, se teď snaží předávat i studentům na DAMU.

Moderátor připomněl, že v souvislosti s Abrhámovou smrtí se hovořilo podle jednoho jeho slavného filmu o „konci starých časů“. A zajímalo jej, jaké časy to podle Vetchého byly.

CELÝ POŘAD ZDE

Herec se nadechl k historickému výkladu: „Když se bolševici zmocnili téhle země a začali devastovat elity, tak na panu Abrhámovi si můžeme ukázat, co elity jsou a jak je národ potřebuje. Jsou to vzdělaní, konzistentní, pevně morálně ukotvení lidé, kteří jsou na rozdíl od větší části populace schopni dávat věci do kontextu a obohacovat společnost.“

Na dnešním Rusku podle něj vidíme, kam vede sto let likvidování elit. „Pak se ta společnost vyprofiluje do stavu, kdy lež je normativní, lež je argument.“

Činoherní klub, a Josef Abrhám také, byl podle něj „opakem buranství“. „Buranství, to je něco, co k nám bylo dovezeno, je to dovezený artikl, a politici za poslední dobu, nebo část z nich, navazovali na to, co nám tady vytvořili komunisti. A Pepík byl šlechticem v téhle záplavě buranství,“ myslí si Vetchý.

Původ, noblesa, vzdělání, inteligence. To jsou prý klíčové faktory. „Když máte talent, a je to podpořeno inteligencí, a ještě hereckou inteligencí, tak je to požehnání. A toho se Pepíkovi dostalo vrchovatě,“ vzpomínal bývalý kolega.

Abrhám byl podle něj laskavý člověk se suchým humorem. „Patřil k těm, kteří se snažili na světě hledat ‚to krásný‘,“ dodal. Pak se zamyslel, že kdyby Josef Abrhám hrál třeba Kmotra, stvořil by tu postavu tak, že by ji obhájil a získala by sympatie.

Pomohl si i přirovnáním z fotbalu, od trenéra Karla Brücknera. Divák podle něj vidí z nadhledu tribuny ideální řešení, které hráč ze své pozice nemůže vidět. Někdy se povede, že to hráč tak skutečně udělá. A pak jsou vzácné případy, kdy hráč udělá něco, co ani toho diváka nenapadne. A přesně tak to bylo i s Josefem Abrhámem na jevišti.

„Byl schopen nedělat zjednodušující soudy, nahlížel z mnoha úhlů,“ vzpomínal dále na příkladu debaty o filmu, o kterém původně prohlásil, že byl strašný, ale pak dokázal dospět k názoru, že vlastně tak špatný nebyl. O to odpovědnější byl prý jeho přístup ke všemu, co dělal.

Putin by se u něj měl učit

V dalším průběhu pořadu vzpomínal na Abrháma divadelní kritik Vladimír Just. Ten připomněl jeho působení v Činoherním klubu a rovněž se rozpovídal o tom, jak to na počátku sedmdesátých let vypadalo, že toto divadlo pošlou komunisté „do kytek“. „To byla nenávist vůči těm alternativním scénám,“ vzpomínal. Představením, které divadlo zachránilo, byli podle něj Gogolovi Hráči, ve kterých zářil právě Abrhám.

O tomto představení se kritik rozpovídal více. Abrhámův samolibý podvodník je zničen ještě větším podvodem protistrany a nakonec vyleze až pod střechu divadla a vypadá to, že skočí. „To je takový krach sebevědomí podvodníka, že mnozí sebevědomí podvodníci dnešního světa včetně politiků, co rozpoutávají války, by si z toho měli vzít příklad,“ doporučuje Just.

Diváci podle něj pak už „normalizaci“ Činoherního klubu nepřipustili.