„Musím říci, že mne mrzí, že se zrušila základní vojenská služba, na to jako národ přijdeme už asi docela brzy, že jsme udělali velkou chybu,“ uvedl na začátek ponuře Janeček. Ten je ve 44 letech pětinásobný účastník misí v Bosně a Kosovu a v roce 2007 se stal veteránským mistrem republiky v judu. „Už teď nemáme jako armáda kde brát. Musím volit slova, abych vás nestrašil. Když vidíte média, tak nemáte ponětí, zda je to zkreslené či nikoliv. A já o nějaké procento vím více. Do budoucna není tendence, že se to bude zlepšovat, ale spíše naopak. To je mi líto…“

Válka může vypuknout kdykoliv

„Když jsem nastupoval do armády, válečný konflikt pro naši republiku byl v horizontu 40 let. Takže plus minus by nás do té doby něco potkalo,“ uvedl dále bezpečnostní expert Janeček.  „Nejvíc nám to hrozilo ze strany Nizozemska, kde mořská voda stoupá, takže by to mohl být boj o nějaké území. Deset let jsem sloužil u dělostřelců v Janovicích nad Úhlavou. Když se to tam rušilo, tak horizont války byl něco mezi deseti a patnácti lety. Dnes se to počítá na hodiny. Už i já jsem tady v pohotovosti, v případě potřeby do 120 minut musím odjet z republiky. Ne tady odsud, ale z republiky,“ zdůraznil dále. „Všichni máme sbaleno, připraveno. Ale to je taková věc, na kterou jsme my všichni přistoupili. Jsem takový ten starší, když se pískne, tak to vezmu a půjdu. Protože to je náplň, pro kterou jsem do armády šel. My jsme taková ochranka státu. Nebudu říkat v jaké kvalitě. My to až tak nemůžeme ovlivnit, protože všechno je politika, což je zcela neuvěřitelné. Jestli to má někde minusy, jako že má, tak národ na to brzy přijde. Je mi to líto, ale je to tak.“
„V roce 1998 jsem zastával funkci velitele družstva, kde jsem měl na starosti 12 lidí,“ popisoval své začátky v misích. „Od A do Z. Aby měli co jíst, co na sebe, aby měli munici, zbraně, úplně všechno. Předtím jsem dělal v Komerční bance v Domažlicích na převozech. Takže jsem s psychotesty neměl problémy.“

To bývali páni generálové…

Při projekci fotografií narazil na naše bývalé armádní špičky: „Předposlední generál, který pro naši československou, potažmo českou armádu udělal maximum, byl generál Šedivý. To byl opravdu pan generál. Poslední generál, který mohl pro naši armádu něco udělat, byl Petr Pavel, který nedávno odešel do struktur NATO. Nechci říci, že to dál tím pádem skončilo nebo zhaslo, ale byl to velmi kvalitní člověk. A ten tendr jej vybral místo toho, aby jej nechali tam, kde je, aby armádu postavil a měla nějakou kvalitu, tak odešel někam, kde sice působí pro všechny armády, ale pro naši českou mohl něco udělat.“
Následoval logický dotaz z pléna: „Takže nejsou osobnosti?“ „Musím říci, že je jich strašně málo. Dnes je to strašně moc všechno ovlivněno politikou. Neuvěřitelné. Dnes vojáci nemají co na sebe, nemají co na nohy, kdybyste to viděli a věděli, tak je to katastrofa,“ řekl smutně. Osobnosti jsou. Ale tito lidé, třeba pan generál Šedivý, uvažoval vojensky, a co si dojednal se svým štábem, pustil na veřejnost. A neptal se Zemana, premiérů, ministrů. Prostě tak to bylo a tak to má fungovat.
Ženy v armádě. Další téma besedy. Janeček k tomu uvedl: „Ano, ale... Žena v armádě je velmi důležitý aspekt, protože dokáže dělat víc věcí najednou. To chlap nedokáže. Možná dvě nebo tři věci, ale ne tak kvalitně jako žena. Když někde zpracovává nějaké dokumenty, tak to má zcela jinou kvalitu než od chlapa. Co se týká misí a podobně, říkám za sebe, nesouhlasím s tím, tak jako nesouhlasím u policie, když vidím ženu, když jde kontrolovat drogy, alkohol nebo mladistvé, tak mohu přesně odhadnout, kde vznikne problém. U ženy, protože první opilec si na ni vyskočí. Prostě s tím nesouhlasím…“

Miny na desetiletí

Při dalších četných snímcích, zahrnujících fotografie nejrůznějších min a výbušnin, Janeček uvedl: „Před válkou, než se začala federace Jugoslávie rozebírat, než se to začalo sortýrovat, tak byla druhá na světě ve výrobě min. V dnešní době Bosna je neuvěřitelně zaminována, a kolik je to let po válce. Kdyby to byla celosvětová záležitost, tak by trvalo osmdesát let, aby se celá Bosna odminovala. To se nikdy zaprvé nestane, aby sem přijeli z celého světa, protože na to nemá nikdo peníze a čas. Buď tedy samy bouchnou, nebo se samy rozpadnou nebo tam navždycky zůstanou. Na malou i velkou potřebu jsme chodili v kolejích, v pásech, abychom nešlápli vedle.“ Hovořil dále o výbušných nástrahách v trubkách přes cestu, o lehkých malých minách, které se prý doslova vyhazovaly lopatami z letadel do hor. Tam spadly do sněhu a s táním „sjely“ po svahu do údolí, řek a potoků. Nejsou tak silné, aby přímo usmrtily člověka, ale samozřejmě jej zraní, a tím zastaví postup skupiny, která se začne starat o zraněného.

Špinavá politika

„Jakmile obě strany neucítily sílu, střílelo se čtyřiadvacet hodin denně,“ informoval dále Waldemar Janeček. „Když jsme se prošli, udělali takovou demonstraci síly, opravdu někoho zatkli nebo zpacifikovali, tak se střílelo třeba jenom deset hodin. Přišli jsme do rodiny, kam jsme jim dali jídlo a pití, nějakou mouku, aby si upekli chleba. Druhý den jsme se tam zastavili a oni už byli po smrti…“
V současné době  na kratší úvazek tlumočí do srbštiny. „Následně jsem se naučil docela dobře albánsky. Všichni Albánci umějí srbsky, ale nechtějí tak mluvit.“
„Všechno byla jedna velká špinavá politika, která tam probíhala a probíhá do dneška,“ pokračoval za naprostého ticha Janeček. „Stejně jako všude ve světě, kde jsou vojenské konflikty. Jeden střet zájmů byl třeba takový, že Kosovo je taková malá země. V životě se tam nic netěžilo. Kdyby Spojené státy vytěžily všechno zlato z Kosova, tak by z toho žily asi 160 let. A další nerostné suroviny, veřejnost o tom moc neví a diví se, proč se tam ‚mezi sebou mydlí‘. Němci se nemohli těchto misí přímo zúčastnit, protože byla brána v potaz druhá světová válka. A oni tam byli jako logisté, civilní služby. Jsou velice podnikaví a houževnatí a byli jedni z prvních, kteří začali stavět koleje, silnice a hned tam začali dodávat poskládané domy a podobně.“

Pach smrti na každém kroku

K jedné události, která jej silně poznamenala, řekl: „Měl jsem zastřelit nějakou ženu s dítětem na mostě. Neudělal jsem to, byl jsem z akce odvolán. Pak mě samozřejmě řešili, proč jsem nesplnil rozkaz. Tu paní pak zpacifikoval jeden anglický kolega a udělal dobře. Ona byla někde tak v půlce mostu, měla namířeno k nám a to dítě bylo celé obložené granáty. Já jsem prostě na to neměl. Když jsem na misi letěl poprvé, mé dceři byly dva roky, takže pro mne a nejen pro mne nejhorší byly děti. Když jsme viděli někde naházená dětská tělíčka, když jsme je dávali dohromady, tak to bylo pro mne úplně nejhorší. Na to se ani u těch dospělých nedá zvyknout. V  podvědomí, v hlavě to asi je navždycky.“  Denně prý kompletovali 200, 250 těl, dávali  je dohromady. „… prostě základ byl dvě ruce, dvě nohy, lebka, nějaké hrudní kosti, žebra a to do pytle s číslem. Nafotilo se to a napsalo se, zda byl zastřelený nebo měl bodnou ránu. To nebylo vůbec příjemné. Nato tam byly specializované firmy, ale my jsme u toho měli kontrolní činnost. Do dneška, když jdu na hřbitov a je trochu teplo a když cítím, když někde špatně těsní nějaká hrobka, tak to v tom nose mám pořád.“
Hovořil také o vychytralosti některých místních osadníků, kteří když jeli se svým vozem taženým koňmi nebo skotem, zajeli na stranu ke svahu, aby je technika musela objíždět v té části cesty, vedle které byl sráz. A protože polní nebo lesní cesty nebyly udržované a často podemleté, přihodilo se, že se s automobilem nebo bojovým vozidlem utrhl sráz.
„Byl jsem vzdušný chemik, výsadkář, odstřelovač. Končil jsem jako V.I.P. ochranka pro státníky. Dostal jsem se do týmu a kontaktu s bývalou bosenskou prezidentkou, paní Pavlčičovou, kdy jsme se znali osobně. Musím říci, že to byla velmi spořádaná žena, která to měla v hlavě srovnáno. Nechci se k tomu nějak vyjadřovat, ale ve finále ji odsoudili. Nikdo neví proč. Nechci říkat, zda v tom byla politika nebo co v tom bylo,“ uvedl smutně. 

Mafián prezidentem

„Nevím, kam to v Kosovu bude dál směřovat, protože pan Hashim Thaci je jeden z největších mafiánů a prostě je prezident. Albánci jsou v tomto podnikaví, jedou v tom drogy, zbraně. Jela v tom neuvěřitelná spousta vytěženého dřeva. Oni třeba řezali v lese v Srbsku Srbům dřevo,“ uvedl konkrétní příklad Janeček. „Byl jsem na hřebenu a vedle mne stál velitel srbského praporu a střílel do vzduchu. Ptal jsem se jej, proč střílí. A on se slzami v očích říkal: „Tenhle les byl mého táty, to je můj les a oni mi to tam řežou…“ Já jsem měl zjišťovat, jestli na to mají povolení… Dřeva přivezli do Prištiny celý náklad i s přívěsem třeba za 10 000 marek. Takže měli pro nás neuvěřitelné peníze. Protože v Prištině se každý bál opustit město, aby se mu nestala nějaká újma. Za jídlo i pití tedy těžce zaplatili. No a protože také měli malé děti, tak takto si kupovali dřevo. Našli jsme tam auta s pražskou značkou a byli jsme překvapení, že tam je nějaký Pražák, a poptával jsem se po něm. Auto prý ale koupil místní občan. Mají rychlé prsty…,“ poznamenal velevýznamně.

Jak být rok v zahraničí? Šest a šest…

„V průběhu ani ne měsíce letěl plný český speciál zase zpátky,“ upozornil na tvrdý střet s realitou Janeček. „Prostě když to lidé viděli, začalo se střílet nebo se něco dělo, tak to prostě nedali. A přitom všichni měli psychotesty. Žádný psychotest, nic vás prostě nevycvičí. To je, jako když děláte autoškolu – to vás neopravňuje k tomu, že budete super řidič. Voják dnes podepisuje smlouvu, kdy se zavazuje armádě, že armáda s ním může šest měsíců v roce disponovat po celém světě. Když se nad tím zamyslíte, tak rok vás může prsknout kamkoliv. Když vás vyšle v červenci, tak je to do prosince šest měsíců a pak to s vámi protáhne dalších šest měsíců. Takže rok nemusíte být doma.
„Vysokoškolský diplom? Když dnes vidím důstojníka, který napíše ‚azymut‘, a je to inženýr, tak že to je u nás v republice absolutní degradace titulů,“ odbočil Janeček, ale hned se zase vrátil k povídání o své misi: „Můj rekord byl, když mne v minus 18 stupních vyhodili z letadla. Čtyři dny jsem se brodil po pás ve sněhu, byl jsem sám. To, že mne chtěli sežrat vlci, to jsem nečekal, byť jsem byl cvičený. A nemohl jsem vystřelit. Když vidím dnes čínskou polévku, tak se mi chce úplně zvracet, protože ty malé pytlíčky člověk vyhodil, ale těstoviny jsme kousali za sucha.“

Teroristé mají pré a jsou na kobylce

Poté ukazoval veřejnosti náboje do ručních zbraní – od největší k nejmenší, od nejstarší k aktuální. „Zde je aktuální náboj, kterým profesionální česká armáda disponuje,“ ukázal na nejtitěrnější z nich. „Dříve, před ním byl větší – výborný, super, ještě předtím – skvělý, to ‚projelo‘ i barák, to byla ještě větší síla a ten největší mají dnes teroristé. Tak si vezměte, kam jsme to posunuli, jestli je v tom politika nebo byznys. My se budeme bránit tímhletím,“ ukazoval demonstrativně nejmenší náboj. „Tím se moc neubráníme,“ hodnotili unisono přítomní. „Nu a na něj máme přizpůsobeny neprůstřelné vesty. Ovšem bohužel na ty větší už ne…,“ a o těch největších, které mají teroristé, už raději pomlčel, proti nim ochrana není. Alespoň prý v naší armádě.
„Přitom na druhé straně kosovská armáda se přezbrojila na americké vybavení, do West Pointu létaly speciály z Kosova, kde ty vojáky cvičili a trénovali…,“ posteskl si Janeček. „U nás to ještě bude trvat dlouho, protože ne celá armáda je přezbrojena, jelikož to stojí moc peněz a není to tak rychlé, jak by to asi mělo být. Myslím, že s tím bude mít nejen armáda, ale i policie problém. Dnes už není kde brát. Hrozně mne mrzí, že armáda ustoupila od svých požadavků – psychické, zdravotní, tělesné, to se tak strašně zkrouhlo. Policistům jsem se smál, kdo k nim chodí a jak mohou snižovat psychologické testy, vždyť policista je úřední osoba.“

Nagelovaní frajírci – budoucnost národa?

Pracuje s mládeží, pořádá různé kempy a tábory. „Učím je pracovat s maskou, s mapou, o přírodě, to, co dnes ve škole není a dříve to bylo. My jsme měli brannou výchovu. Člověk věděl, jak si má natáhnout masku, nyní to vůbec neví. Branná výchova fakt chybí. Chybí i základní vojenská služba. Dva roky byly asi zbytečné, na můj vkus moc, ale minimálně takových šest měsíců až rok bych nechal. Člověk se tam zcela osamostatnil, odtrhl se od mámy a rodiny. Když vidím ty nagelované frajery, když projedu Facebook…,“ povzdychl si.
„Jaký máte názor na rozpad Jugoslávie?“ zněla další otázka od postaršího muže, který je prý na Balkáně jako doma. „Tito moc dobře věděl, co tam má, a držel to ohromnou silou,“ řekl k úloze bývalého jugoslávského prezidenta a vůdce. „Myslím, že by mu za to měla být udělena Nobelova cena. On byl otevřen celému světu, ale nepustil si tam soudruhy, i když s nimi kamarádil a bratříčkovali se. Jugoslávci pracovali na Západě, vydělávali si velké peníze, byli v Německu, ve Švýcarsku a zase odjeli domů… Vydělali peníze a vraceli se. Prostě Tito to držel pod tlakem, a jakmile někdo vybočil, dostal okamžitě po prstech. Oni byli mezi sebou – Chorvat, Srb, Albánec, braly se rodiny, nebyl s tím problém. Tito se s nimi nepáral a všechno tam fungovalo. Já pamatuji, jak se tam pak rozcházela i manželství.“

Bez mantinelů

„Za Osijek jsem dostal opušťák. Napsal jsem zprávu, co se tam dělo, a to jsem zrovna dělal vzdušného chemika a létal s Američany. Měl jsem u sebe přístroj a měřil jsem radiaci a další údaje. A když jsem to tam viděl, tak jsem napsal zprávu. Večer za mnou přišel velitel: ‚Týden doma, co? Rozmysli se, za chvíli poletí letadlo…‘ Já doma dvě děti. A on držel ten papír… ‚Já to roztrhám a ty se v neděli zase vrátíš…‘ Tak jsem kývl. Tak to prostě bylo...“
Waldemar Janeček dokonale zná mentalitu lidí v Bosně i Kosovu. Co říká k problematice muslimů a migrace? „Musíme udělat rezolutní rozhodnutí, vymezit mantinely. Každému musíme říci – tady se mešity stavět nebudou. Pokud to nikdo neudělá – pak je to marné… Běžte si postavit křesťanský kostel někam do islámského státu. V tu ránu vás zabijí. A my s naší demokracií jim to tady povolujeme, i když to není naše přesvědčení…,“ povzdechl si bývalý elitní voják, nositel řady ocenění jak naší armády, tak NATO.