Zkamenělou selku dojící zkamenělou krávu. To prý viděl „největší Čech“ Karel IV., když v roce 1355 táhl do Věčného města, kde byl papežem korunován na římského císaře. „Byly to údajně následky zemětřesení v Alpách. Zmíněné zkameněliny jsou samozřejmě líbivou legendou, která však odpovídá středověkému chápání světa. Od dnešního se totiž velmi lišilo,“ podotýká pro ParlamentníListy.cz novinář a spisovatel Zdeněk Čech. V tomto díle se totiž budeme zabývat pohromami středověku, které začaly velkým zemětřesením.

Jižní katastrofy

Je až s podivem, že zmíněné zemětřesení je tak přesně datováno ke konci ledna 1348. „Jde o zprávu, se kterou přišel uznávaný český autor šestnáctého století Daniel Adam z Veleslavína. Ten však čerpal ze spisu Johanna Aventina, jenž žil sice o něco dříve, ale zmíněné zemětřesení také nezažil. Prostě to odněkud opsal. Adam z Veleslavína k tomu ještě dodává, že došlo k poškození mnoha budov. Nicméně následky byly nejhorší, jako už tradičně, na jihu Evropy. Dost těžce to prý odnesly i Korutany, tedy jih dnešního Rakouska,“ podotýká Čech k živelní pohromě, tak trochu zasuté v dějinách středověku. A dodává, že středověk byl vlastně jen a jen evropské období. Šlo o časy od pádu římské civilizace po renesanci, kdy byla nakonec největším městem evropského středověku více než dvousettisícová Paříž.

Historický publicista Zdeněk Čech.

Po zemětřesení navíc Evropu postihla epidemie pravého moru, což byl ještě mnohem krutější „bič boží“. Dostal se do Evropy na janovských lodích s infikovanými krysami, které sem připluly z Krymu s nákladem obilí z oblastí kontrolovaných Zlatou hordou, tedy z dnešní Ukrajiny. „Ta epidemie byla strašná. V některých oblastech připravila o život třetinu obyvatelstva. Zasaženy byly téměř všechny evropské země, jedině Českému království se mor téměř vyhnul. Trochu se projevil ve Slezsku, na Moravě a mizivě v Čechách. Tehdy vznikl pocit, že jsou Čechy královstvím Bohem vyvoleným,“ dodává publicista. A v tomto království vládl navíc velice schopný panovník Karel IV.  

Epidemie se šířila dvěma proudy. Přes Německo do Polska a na jihu přes Rakousko do Uher. A proč se vyhnula právě Českému království? „Jestli to bylo dáno jeho zeměpisnou zvláštností neboli věncem pohraničních hor? Je to možné. Na horách vládne chladnější klima a tehdy navíc byly skoro pusté. Představy, že na hraničních přechodech bylo nasypané vápno a stáli tam královští střelci s kušemi, kteří dál nikoho nepustili, jsou sice lákavé, ale nakolik byly pravdou, už dneska těžko někdo zjistí. Ze Zemí koruny české se však tehdy stala evropská velmoc, protože západní Evropa už dosáhla civilizačního vrcholu, a ještě byla postižena morem, zatímco České království se mohlo rozvíjet dál,“ doplňuje Zdeněk Čech s tím, že naše země se ve středověku poprvé velmocensky rozmáchla za Přemysla Otakara II., podruhé za jeho syna Václava II. a nyní a nejvýrazněji právě v období vlády Karla IV.

Odnesli to Židé

A jako vždy, když nějaké území postihne těžká rána, hledal se viník. Na opravdového původce moru, tedy „krymské krysy a blechy“ se přišlo s pomocí modernějšího výzkumu až později. „Tehdejší společnost to brala jako strašlivou pohromu, kterou na nehodné křesťany seslala nebesa. Možná zkušení janovští kapitáni, co připluli s nákladem obilí a infikovaných krys, něco tušili, ale když se mor dostal přes průliv La Manche do Anglie či přes Rýn do Německa, nikdo už nemohl vědět, odkud se to vzalo. Byla to ‚rána boží‘ a tehdy se také začaly šířit pro středověk příznačné masky doktora. Ostatně jako mor se ve středověku označovalo každé hlízovité onemocnění,“ podotýká autor tetralogie Drsný střed Evropy s tím, že za původce moru byli nakonec označeni Židé.

„Každá nezralá civilizace musí mít nějaké otloukánky. Po katastrofách vždycky přijde hledání viníka, to se nemění. Komunistické náboženství mělo statkáře a buržoazii, středověk měl kacíře a Židy, kteří až na východní Evropu nesměli nikde vykonávat běžná povolání – obdělávat půdu či provozovat řemesla. Fungovali tedy především jako obchodníci a v peněžnictví. Křesťanští pánové si od nich půjčovali rádi. A když přišel pogrom? Inu, hněv lidu – hněv Boží...“ vysvětluje publicista pro ParlamentníListy.cz. Šířily se zvěsti, že Židé otravují studně krví nakažených křesťanů, a spousta dalších pomluv. „Vina byla přičítána Židům, protože ti mohli vždycky za všechno. Adam z Veleslavína píše, že Židů bylo tehdy v pogromech sprovozeno ze světa jen na území Říše římské kolem dvanácti tisíc, což je opravdu velké číslo. Vždyť je to stejný počet lidí, co měla poměrně lidnatá Kutná Hora, v té době druhé největší město v Čechách.“

Středověká Evropa byla v době morové rány opravdu dost hororové místo. Městy chodili flagelanti, tedy sebemrskači, a bolestí se snažili očistit od svých hříchů. Nenávist k Židům byla spojena s legendou Ježíše Krista, kterého vydal na smrt, jak je zmíněno v evangeliích, Sanhedrin jeruzalémský, tedy shromáždění židovských soudců. Na druhou stranu je třeba říct, že čísla, která máme z tohoto období, nemusí být vždy úplně přesná. Například dvanáctka (počet apoštolů) a její násobky jsou magická čísla středověku a sto tisíc, někdy uváděných jako stav vojska před bitvou, zase platilo za nekonečné množství. Kroniky totiž psali mniši, kteří toho obvykle o demografii a vojenství moc nevěděli.