Destalinizace a zděšení v řadách nadšených komunistů

„Pokud chceme pochopit, jak vznikla a jak fungovala Charta 77, musíme se vrátit do hloubky padesátých let. Po válce, a hlavně pak po „Vítězném únoru“ panovalo ve společnosti velké nadšení pro komunistické ideály. Lidé houfně vstupovali do strany a v šedesátých letech to pokračovalo. Lidé jako Smrkovský byli aktivní už v roce 1945 a přibývali noví. Dienstbier, Šabata se Šabatovou, Chramostová, Svozilová, Dobrovský, šílený trockista Uhl, Pithart, Císař a řada dalších,“ vrací se do historie Pavel Černocký a pokračuje.

„Pak přišla bomba, pomník Stalina byl vyhozen do vzduchu, jeho kult padal a destalinizace začala doléhat i k nám. V řadách nadšených komunistů zavládlo zděšení. Někteří z nich pochopili své omyly a začali podporovat nové vedení KSČ z přesvědčení. Jiní prostě ze strachu. Aby nezůstali ‚stát opodál‘,“ vysvětluje Pavel Černocký a dodává. „Z přesvědčených stalinistů se začali stávat nadšení kritici starých pořádků. A tak se začali hrnout do čelných míst nové, ‚obrozené‘ strany. Do čela je zvolen neškodný trouba Dubček a za nitky tahají lidé jako Smrkovský, Císař, Šik, Mlynář a další. Ze Šavla se rychle stává Pavel. Mladí a politicky velmi nezkušení lidé (včetně mě) byli nadšení. Možná si většinou přáli, aby u nás vznikla taková nějaká další Jugoslávie. Samozřejmě si vůbec neuvědomovali, že ti noví báječní lidé jako Smrkovský, Hájek, Kohout anebo Císař jsou přesně ti samí, kteří ten totalitní režim pomáhali po válce budovat,“ pokyvuje hudebník.

Kdo se plazil k Husákovi po břiše? A co chtěl Havel?

„A přišel další malér… Invaze Sovětů v srpnu 1968. Co teď? Převlékneme kabát podruhé? Někteří to zkusili,“ pokračuje Pavel Černocký a dává příklad.  „Tak třeba Čestmír Císař se připlazil k Husákovi po břiše a škemral, aby ho vzal nový tajemník na milost. Prý pochopil svůj omyl a chce pomáhat v normalizaci. Byl striktně omítnut. Další prominenti osmašedesátého pochopili a marnou snahu vzdali. Nezbylo jim nic jiného než vstoupit do ‚disentu‘. Bylo jim jasné, že lepší místa než práci v kotelně anebo v lese nenajdou. Začalo se rodit tvrdé jádro Charty. Obdivovatelé ideálu ‚socialismu s lidskou tváří‘. Hrdí odpůrci normalizace, tak trochu z nouze ctnost,“ míní novinář.

„A začali se přidávat další. Mezi nimi i mladý, nadšený Václav Havel. Ani on původně nechtěl svrhnout a zničit socialismus, chtěl ho jenom po boku s dalšími vylepšit a svrhnout diktátory typu Husáka, Šalgoviče, Biľaka, Koldera a celé této party,“ podotýká Pavel Černocký.

Bývalí přesvědčení komunisté…

„Bylo by omylem domnívat se, že Charta 77 byla nějakou homogenní partou,“ říká Černocký a vysvětluje. „Sdružovala lidi s nejrůznějším světonázorem. Umírněné, nekomunistické reformátory, jakým byl Havel, kryptokomunisty z rodiny Šabatových, anarchisty typu Uhla, různé blázny, nadšence, ale i přesvědčené antikomunisty, jako třeba byl Standa Devátý. Ti byli ovšem v žalostné menšině. Do čela Charty se prosadili Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Ve velké většině bývalí přesvědčení komunisté,“ říká zpěvák s tím, že ti podle něj chtěli KSČ zásadně reformovat, ale ne ji zlikvidovat. „Přáli si obnovu socialismu s lidskou tváří, ale odmítali vládu jedné strany, prostě naivní idealisté,“ krčí rameny Černocký a dodává. „Jedno ale všechny chartisty a disidenty spojovalo. Touha porazit Husáka a svrhnout jeho režim. V tom byli jednotní, ovšem co bude dál, o tom měli velmi různé představy. V listopadu 1989 byla Charta a chartisté na vrcholu popularity. Ta ale netrvala dlouho. Vzniklo Občanské fórum, ale také nevydrželo dlouho. Idea sjednocení národa se rychle ukázala jako nesmyslná. Část lidí si přála zachování socialismu a na druhé straně stál Václav Klaus a jeho ODS, socialismus odmítající.“