Diskusi odstartovala otázka z titulu panelu, tedy „Kam by měla patřit Česká republika?“ První se k tématu vyjádřil bývalý diplomat Petr Kolář, který řekl, že důvodem, proč se v rámci think-tanku Evropské hodnoty angažuje, je úlek z toho, že se taková otázka vůbec musí klást. „Usnuli jsme předčasně na vavřínech, mysleli jsme si, že vstupem České republiky do a NATO a EU jsme se stali součástí svobodného světa, pevně se zakotvili v euroatlantickém prostoru a že si to už  budeme jen užívat. Když se začalo ukazovat, že je kladena řada otázek, zda neexistuje lepší alternativa, a že se liberální společnost jeví slabá, protože se příliš utápí v diskusi, že příliš zdůrazňuje toleranci, místo, aby ukazovala sílu, stejně jako spousta mých přátel jsem znejistěl. První šok přišel s anexí Krymu, ale ani ne tak z toho, že to Rusko udělalo. To se dalo u státu, který má velmocenské tendence, předpokládat, zaskočila mě ale reakce některých evropských a světových politiků, když začali relativizovat to, kdo je agresor a kdo je oběť,“ řekl v úvodu panelové debaty Petr Kolář. Který upozornil, že zažil jak totalitní, tak svobodnou společnost, a proto ho zaráží, že se u nás objevuje spousta lidí, kteří pochybují o hodnotách svobody a přivítali by příchod nějaké „silné autority“, která by všechny problémy jednoduše a definitivně vyřešila.

Podle Jindřicha Šídla rozdělení společnosti nezačalo s přímou prezidentskou volbou, jak se o tom často mluví, ale bylo znatelné už před deseti lety, kdy proti sobě stáli Mirek Topolánek a Jiří Paroubek jako dva lídři stran, jež měly dohromady 67 % hlasů. Debata tehdy byla podobně vypjatá, ale odehrávala se za úplně jiných mezinárodně politických podmínek, na pozadí stabilního systému, který jsme my Češi dostali téměř náhodou. „Bylo to období, kdy největší starostí bylo, kde vzal premiér milion na byt, a pak musel kvůli tomu odstoupit. To se z dnešního pohledu zdá strašně daleko,“  uvedl novinář Šídlo. Současné posuny podle něj souvisí s rozpadem tradičního politického systému, ale i rozpadem tradičních médií, a způsob veřejné debaty je příliš expresivní. Situaci Jindřich Šídlo proto přirovnal ke sportovní hře, v níž někdo změnil hřiště i pravidla.

V EU není jasné, kdo a o čem rozhoduje

Na úvod své prezentace Karel Schwarzenberg připomněl doby, o nichž se zmínil Jindřich Šídlo, a řekl, že by se nemělo zapomenout, že vláda, v níž jako ministr působil, zažila nástup hospodářské krize a voliči vždy činí za hospodářský vývoj odpovědnou aktuální vládnoucí garnituru. Připomněl i „nešťastný“ konec Nečasovy vlády kvůli osobním důvodům premiéra, kvůli nimž ale padl stín i na ostatní koaliční partnery. Ke krokům tehdejší vlády uvedl, že po nástupu krize předpokládali, že recese bude hlubší, a proto i restriktivní kroky byly poněkud přehnané. Věnoval se pak hodnotám, které by měly určovat naše zařazení do evropského kontextu a na nichž je naše civilizace postavena.

„Tyto hodnoty sdílíme se Spojenými státy, Kanadou, Austrálií atd., nejde tedy jen o evropské hodnoty. Ty ale nejsou představitelné bez křesťanství,“ uvedl Karel Schwarzenberg a upozornil na to, že je ale třeba odlišovat hodnoty a cesty, jak k nim dospět. Po druhé světové válce se podle Schwarzenberga podařilo dosáhnout spolupráce díky myšlence, že je třeba vyloučit války mezi Německem a Francií, protože ty se mnohokrát v posledních staletích opakovaly. Podařilo se to díky ekonomickému provázání obou zemí; na hospodářské sjednocování evropského společenství pak navázal vznik EU. Schwarzenberg upozornil  na unikátnost jejího projektu s poukazem, že za sjednocováním zemí, jako jsou Spojené státy, ale i Itálie nebo Německo stály krvavé války, kdežto v Evropě se sjednocení ve dvacátém století podařilo mírovou cestou.

Věnoval se ale i kritice současného stavu: „Musíme si uvědomit, že Evropská unie nepřežije, pokud se nebude zásadně reformovat. Dnes není jasné, kdo a o čem rozhoduje. Setkal jsem se s kritikou, že se EU není schopna v nejdůležitějších otázkách rozhodnout. Je směšné, že Unie sice rozhoduje o tom, zda se nějaká zavařenina z jižní Moravy smí jmenovat marmeláda, jestli sýr na východ od nás bude polský nebo slovenský, ale není schopná rozhodovat o otázkách bezpečnostní, zahraniční a energetické politiky, tedy o klíčových oblastech,“ konstatoval Karel Schwarzenberg. To, že má EU na starosti otázky, jež mají podle všech principů subsidiarity spadat do kompetence jednotlivých zemí a mají být řešeny zdola, má podle něj kromě malé akceschopnosti Unie ještě jeden efekt, totiž znechucení občanů. „Když má být například v Bílých Karpatech vyhlášeno území přísné ochrany přírody, rozhodne se to v Bruselu, a místní lidé k tomu nemohou nic říct. To je hloupost,“ uvedl Karel Schwarzenberg.

Vzdali jsme se své specializace na lidská práva

Diskuse se pak stočila ke směřování české zahraniční politiky. Karel Schwarzenberg kritizoval, že se v této oblasti vytratilo základní směřování ČR; pro 90. léta a začátek nového milénia podle něj na rozdíl od současnosti platilo, že je zde jasný směr k ochraně lidských práv. „To nebylo něco, co nás jenom šlechtilo, ale zjednávalo nám to pozici ve světě. Malý stát – a Česká republika je menší než mnohá velkoměsta v Číně nebo Indii – musí najít nějakou specialitu. Když malá továrna vyrábí totéž, co velká, je zbytečná; a se státy je to stejné. Švýcaři hostí konference a ve Švýcarsku se setkají i úhlavní nepřátelé, aby se dohodli. Norové jsou specialisté na zprostředkování a my jsme zase byli na mezinárodním poli specialisty na lidská práva. Toho všeho jsme se vzdali,“ kritizoval nové směřování české zahraniční politiky Karel Schwarzenberg, podle nějž je naivní si například myslet, že Číňané jako odvěcí obchodníci budou se zemí, jako je Česká republika, obchodovat jen z ideologických nebo politických důvodů, nebo proto, že budeme servilní k oficiálním návštěvám.

Při otázce po směřování republiky Petr Kolář uvedl, že by se nejraději vůbec nevyjadřoval k osobě prezidenta Zemana a přál by si, aby jako veřejná osoba plnil svou roli danou Ústavou, když ale prezident ohrožuje bezpečnost státu a naše hodnotové zakotvení, musí se vyjádřit. „Poprvé jsem byl vyděšen, když jsem jej slyšel, jak prezident Zeman v Pekingu v čínské televizi řekl, že tam nepřijel poučovat o lidských právech, ale učit se, jak stabilizovat společnost. V Praze zase řekl, že jsme zase nezávislí, když jsme se zbavili omezení ze strany EU a Spojených států. Z mé dvacetileté diplomatické praxe vím, že Česká republika měla výjimečné postavení a byli jsme v jiné váhové kategorii právě proto, že jsme něco symbolizovali, byli jsme respektováni a byli uváděni jako příklad, že přechod od totalitní společnosti k demokratické je možný a může být nenásilný. To mělo svou logiku a činilo nás v mezinárodním kontextu atraktivní zemí. Na to jsme v poslední době rezignovali a stáváme se jedním z mnoha států, které se nijak zvláště neliší od druhých. To by ještě nebylo tak špatné, kdyby v poslední době nedošlo k obratu spíše opačnému; naše orientace se vychyluje výrazně na východ. Příklon k východnímu stylu je bohužel příliš silný a mám obavu, že to mnoho lidí u nás nevzrušuje a je jim to jedno,“ uvedl k tématu české zahraničněpolitické orientace Petr Kolář.

Mluvilo se i o návštěvě čínského prezidenta a o jednání české policie. Podle Jindřicha Šídla jde o spojení několika věcí – Miloš Zeman už od doby, kdy byl premiérem, žije v představě, že politici mají možnost někoho zavřít, v Česku ale prezident policii neřídí a příčinou policejního postupu byla kombinace horlivosti, strachu a pravděpodobně i neprofesionality. Karel Schwarzenberg v této souvislosti vyslovil obavu, jestli události nemají mnohem hlubší kořeny. „T. G. Masaryk říkal, že se musíme odrakouštit, a myslel tím, že máme odložit český přístup v předklonu a vyléčit se z našeho mindráku, který vede k tomu, že se přikloníme vždy k  mocnějšímu. Někteří naši politici nyní mají pocit, že Čína je tím mocným a my se jí musíme co nejrychleji poklonit. Z toho, co se dělo na Hradčanském náměstí, vidíme, že se opravdu v Číně učíme, jak zacházet s opozicí,“ řekl Karel Schwarzenberg.