Hillary Clintonová se zhroutila. Náhodou to zachytil jakýsi divák, nahrál a zveřejnil. Jak už bývá obvyklé, všechny velké počiny, které otřesou světem, mají na svědomí Češi. Jan Hus dal Evropě protestantismus, Jan Ámos Komenský školství, Václav Havel pravdu a lásku a to ostatní dal světu Jára Cimrman. I tohle klopýtnutí ženy, která jako první v dějinách USA kandiduje na prezidentku, nahrál Čech. A tím s velkou pravděpodobností přispěl k její porážce.

V západoevropském tisku se o tom hovoří mnohem více než u nás, protože závěr takového sdělení je jasný - nevyhraje-li Clintonová, vyhraje - ó hrůza! - ten druhý (jako v příbězích Harry Pottera je to ten, jehož jméno se nevyslovuje). Na internetu jsem se v jedné diskuzi dočetl, že je nespravedlivé, abychom předem odepisovali nemocnou ženu. Jiný lidový komentátor napsal, že je ostudné, abychom někoho nemocného diskriminovali, nemocný má přece stejná práva jako zdravý.

Současní panovníci nemusí umět nic jiného než mluvit

Jemnocit je pěkná věc, jenže v případě panovníků si něco takového nemůžeme dovolit. Dnes to příliš nechápeme, protože naši panovníci ztratili většinu funkcí, pro které byli v životě společnosti po staletí nepostradatelní. Současní panovníci nemusí umět nic jiného než mluvit a mluvit (a v mnoha případech ještě - mírně řečeno - nezasvěceně). Míra odpovědnosti se dnes rozmělnila tak, že jiné povinnosti vládcové nemají.

Američané to však vidí jinak než my, a mají z hlediska svého politického systému pravdu. Jejich politický systém je prezidentský. Pokud by u nás dlouhodobě onemocněl řekněme premiér, nestane se vůbec nic a nikdo si toho skoro ani nevšimne, protože ho vlastně nepotřebujeme. Pokud v USA onemocní prezident, zastaví se svět. To není literární nadsázka, to je realita amerického ústavního systému.

Americký prezident je důležitý, stejně jako byli důležití monarchové kdysi. V žádné době si společnost nemohla dovolit, aby v jejím čele stál panovník nemocný, nepohyblivý či dementní. Tenhle luxus si mohl v nedávných časech dopřát až Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu a dnes na tuhle praxi navázala Evropská komise.

V minulosti se vládce měl co ohánět, aby si pozici udržel

Nemysleme si, že měl panovník v minulosti na růžích ustláno. Čím hlouběji kráčíme do minulosti, tím více se měl co ohánět, aby svému lidu dokázal, že je schopen plnit povinnosti vládce. Panovník musel být fyzicky zdatný, protože osobně vedl armádu do bitev a většinou bojoval v jejím čele. Na jeho válečnických schopnostech závisela svoboda, nebo poroba celého národa.