Pražského biskupa Vojtěcha, po kterém je pražské arcibiskuství též někdy nazýváno „svatovojtěšským stolcem“, považují za svého Češi i Poláci a rovněž Maďaři. Jeho dobrodružný život skončil rituálním umučením pohany v Prusku.

Spolek Patrimonium Sancti Adalberti byl založen roku 2020, aby udržoval jeho intelektuální dědictví, které je významným zdrojem středoevropské religiozity a kultury. Za tímto účelem kromě vydávání publikací pořádá debaty a přednášky. Letošním vrcholem její činnosti byla mezinárodní konference Svatý Vojtěch a středoevropský prostor, konající se v Praze od pátku až do neděle pod záštitou pražského kardinála Dominika Duky.

„Velmoci o novém uspořádání středoevropského prostoru, bez ohledu na názor jeho obyvatel, nejen uvažují, ale i jej do určité míry plánují, samozřejmě ve svých vlastních zájmech. Logika věcí proto velí, že by země středoevropského prostoru měly v této chvíli převzít iniciativu a samy se aktivně zapojit do procesu definice a politického utváření tohoto prostoru,“ stálo v pozvánce na konferenci.

Podle profesora Petra Druláka, který panel moderoval, je právě svatý Vojtěch symbolem sporu mezi propojováním světa a regionální svébytností. Tento spor rozhodně nevznikl až za moderní globalizace, byl tu mnohem dříve, a jak ho naši předkové řešili, to podle profesora může poučit i nás.

Proto profesor Drulák jako jeden z hlavních odkazů svatého Vojtěcha zdůraznil, že stál u zrodu tradice národního státu, která se stala základním definičním znakem středoevropského prostoru. Na rozdíl od západoevropského, kde dlouhá staletí dominovala nadnárodní Svatá říše římská.

Autonomie rozhodování, ale současně kontakty se světem a ne uzavřenost – to se podle Druláka stalo principem středoevropské spolupráce.

Tato politika podle něj musí mít tři pilíře: Hodnotový fundament, geopolitickou strategii a rovněž ekonomickou a praktickou spolupráci mezi zeměmi.

Kardinál Duka: Základem demokracie je respekt k názoru druhého

Hlavním hostem sobotního dopoledního panelu byl kardinál Dominik Duka, který středoevropský prostor definoval slovem „domov“. Svatý Vojtěch je pro něj symbolem Evropana, který měl konexe u papeže i na císařském dvoře, a přesto si byl vědom svých kořenů a středoevropských specifik.

Svým programem podle něj doplnil roli svatého Václava, který byl patronem národa, ale mimo český národ jeho příběh mohl oslovit jen těžko.

Výklad o středoevropské identitě vzal kardinál od Konstantina s Metodějem. „Díky dvěma bratřím jsme přestali podléhat západnímu vlivu Karla Velikého, který byl velmi silný, a současně jsme se nedostali pod východní vliv Byzance. Právě svatý Vojtěch tomu dokázal jako kazatel a myslitel dát teoretický koncept a absorbovat západní i východní vlivy.“

Následoval výklad rozdílu mezi západním a východním chápáním Boha a víry a upozornění, že křesťanství není čistě projektem „Západu“.

„Hranice střední Evropy nemůžeme úplně přesně určit zeměpisně, ale můžeme je určit duchovně,“ myslí si Dominik Duka.

On sám s tím prý má kromě teoretických vývodů i praktickou zkušenost. Když jde do kostela třeba v Kolíně nad Rýnem, připadá si tam cizí – zato v Mnichově nebo ve Vídni si připadá jako doma a prostředí je mu mnohem bližší. I to je jakýsi intuitivní „domov“. Proto zdůraznil, že za součást střední Evropy bychom měli považovat nejen Visegrádskou skupinu, ale také Rakousko a balkánské země, které s námi rovněž mají mnoho společného.

Ze středoevropského chápání Boha podle něj vyplývá i to, jaký vztah bychom měli mít k demokracii. Základem by měl být respekt k názoru druhého na bázi přátelství.

Slovenský exministr: Progresivisté se k oponentům chovají jako k nepříteli

Po Dukovi hovořil Vladimír Palko, někdejší slovenský ministr vnitra, který večer předtím převzal Cenu Svatého Vojtěcha. Jeho projev, který při tom pronesl, byl účastníky konference vášnivě diskutován ještě ráno, když se scházeli na sobotní panel.

Pro ten si docent Palko připravil úvahu o tom, jak a co využít v současném zápase s progresivistickými silami, které mají zájem veškeré regionální identity a zvyklosti zničit.

Základním problémem podle něj je, že „protivník nemá jméno“. Respektive má jich hned několik. Podle potřeby se nazývá jednou liberalismem, jednou progresivismem, jednou „wokeismem“ a proto je problém proti této snaze o likvidaci tradic zformovat odpor.

Tento „nepřítel“ zdůrazňuje svou mezinárodní povahu a dokáže využívat nadnárodních institucí, aby přes ně pronikala jeho ideologie do národního zákonodárství. Exemplárním příkladem jsou pokusy v tzv. Istanbulské úmluvě.

Slovo „nepřítel“ by se mohlo zdát přehnané, ale podle Palka se tito lidé sami chovají k oponentovi jako k nepříteli, chtějí ho zničit, nikoliv fyzicky, ale alespoň existenčně, jak vidíme třeba na výzvách studentů k propuštění akademiků, kteří se jim znelíbí.

Palko v tom vidí určité rysy, převzaté z marxismu. „Je to vidění světa jako souboje utlačovatelů a utlačovaných, přičemž oni sami chtějí osvobozovat utlačované,“ vysvětloval. Rozdíl je pouze v tom, že pro Marxe byla tím „utlačovaným“ dělnická třída, zatímco pro dnešní progresivisty jsou to všemožné menšiny.

Docent Vladimír Palko

Postavit se těmto snahám je podle Palka dnes o to složitější, že na straně progresivistů stojí velký byznys, a dokonce i politická pravice, včetně stran, které mají v názvu slovo „křesťanská“.

Pak hovořila docentka Mina Zirojevičová z Právnické fakulty v Novém Sadu, která měla v panelu reprezentovat Srbsko jako součást široce chápané střední Evropy. Docentka Zirojevičová tento region popsala slovem „bratrství“.