Období mezi lety 1989 až 2013 dělí krajan z Kanady Jiří Jírovec, jenž tam dlouho pracoval jako vědecký pracovník a nyní je v důchodu, na tři etapy: nadšení, podvod a vystřízlivění. Každé období rozebírá a následně pro ParlamentníListy.cz odpovídá I na otázky, co jej za dvacetiletou historii samostatného Česka nejvíc zklamalo a nejvíc potěšilo.

Nadšení ze změny

Jírovec po roce 1989 nejvíce přivítal otevření hranic. „Když jsme v roce 1987 přijeli do Kanady, měli jsme touhu cestovat. První rok jsme za půjčené peníze letěli navštívit kamarády ve Vancouveru. Pak jsme byli několikrát v Evropě. Na kanadské poměry jsme se chovali nestandardně: Utráceli jsme peníze, které Kanaďan šetří na dům, na auto nebo na splácení studentských či jiných půjček. Původní nadšení ze situace v Československu bylo nepochybně spojeno s úlevou, že zmizely politicko – byrokratické praktiky předcházejícího režimu. Najednou se otevřely hranice a bylo také možné cestovat. Třeba jen tak do Vídně na kávu, jak mi to říkali kamarádi z Prahy,” vzpomíná.

Nadšení ze změny u něj přetrvávalo ještě v roce 1991. „Když jsem tehdy navštívil, poprvé po emigraci, Prahu, měli jsme si s maminkou hodně co říct. A najednou, uprostřed vyprávění, mě zarazila: Počkej, Jiříčku, pak mi to dopovíš, teď budou v televizi zprávy. Bylo to období pokračující adorace Havla, v absolutním měřítku velmi nízké nezaměstnanosti v českých zemích a optimismu, pokud jde o vývoj ekonomiky,” dodává.

Kategorie podvodů

Vadila mu absolutní negace všeho před listopadem 1989. „V intelektuální rovině šlo o odmítnutí jakékoli analýzy toho, co bylo dosaženo v letech 1948 až 1989. Havlovo označení paneláků za králíkárny bylo projevem hlupáctví, nehodným údajného myslitele. Byl to ovšem signál k tomu, odsoudit vše `komunistické`. A tak se přejmenovávají ulice, bourají sochy a potlačuje hrdost nad vším, čeho kdy bylo dosaženo. Když se moje dcera rozhodla studovat biologii, slíbil jsem, že jí na stránkách Přirodovědecké fakulty najdeme dědečka, aby viděla, že to v rodině někdo přes vědu někam dotáhl. Nenašel jsem tam o něm ani slovo, přestože to byl vědec světové úrovně. Zeptal jsem se tehdy děkana, proč se fakulta odřezává od své minulosti. Odpověděl po způsobu nýmandů oklikou. Prý to je věc Katedry parazitologie. Možná se nehodilo připomínat, že i nestraník to mohl někam dotáhnout,” pokračuje.

A vyjmenovává další podvody: „Součástí podvodu bylo, že pro transformaci ekonomiky nebyla stanovena žádná etická pravidla. Stejně tak v politice. Když bývalému ministru vnitra Janu Rumlovi ukradli před domem zapůjčené Audi, psalo se v médiích: Když je blb a nechá takové auto na ulici. V každé jiné slušné zemi by ministr okamžitě padl, kdyby se zjistilo, že přijímá potencionální úplatek. Všimněme si, že v Německu má bývalý prezident problém kvůli pohoštění za 700 eur. Podvodné byly svým způsobem i lustrace a zřízení instituce pro `správnou` interpretaci nejnovějších československých dějin. Všude se vyrojili bojovníci proti bývalému režimu. Je to jako s  Cimrmanem, byl geniální, ale tušil to jen jeho kamarád, veterinář Hugo Myslík, ale nikomu o tom neřekl.”

Následně Jírovec kritizuje v blocích: „Před několika dny zemřel Pavel Bobek. Prý nenáviděl komunisty a tak nejezdil do SSSR, vzpomínají jeho kamarádi. Bobek byl celebrita od té doby, co začal v první polovině šedesátých let zpívat s Olympikem a pak účinkovat v Semaforu. Bobkův přínos pro českou kulturu byl v tom, že přešel z angličtiny na češtinu. Nenařídil mu to nějaký papaláš přes kulturu na OV KSČ. Bobek  pochopil, že mu jeho publikum bude víc rozumět. Tím nejen prokázal službu svým kamarádům textařům, ale jejich prostřednictvím obohatil významnou složku české kultury.”

„Ten neustále vztyčovaný `fakáč` je projevem současného marasmu. Havel slovo marasmus s oblibou spojoval s předcházejícím režimem. V překladu to znělo jako `bude nám, tedy spíš vám, vy blumy, ještě dlouho trvat, než se naučíte žít`. Takové vysvětlení ale má jen velmi omezenou platnost.  Přechod z horšího na lepší nikdy nedělá nikomu potíže. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem nepociťoval žádný problém zapojit se skoro přes noc do kanadské společnosti třeba v roce 1969, kdy jsem rok studoval na kanadské univerzitě,” podotýká a dodává: „Do kategorie podvodů patří, a to nikoli na posledním místě, i koncept občanské společnosti. Možná pochází z doby, kdy si disent musel hrát na vlastním písku. Občanské iniciativy nemají obranu proti tvrzení demokraticky zvolených politiků `ale nám jste dali mandát`. Proto je politici neberou vážně.”

A nakonec začne mluvit o národní hrdosti: „Tu jsem pociťoval, když mi kanadský školitel řekl, že mi, vlastně naslepo, nabídl stipendium, protože chtěl vědět, jaké chemiky vychovává země Jaroslava Heyrovského, Petra Zumana a Jaroslava Kouteckého. Vedle těch velikánů znal ještě mnoho dalších z vrcholu pyramidy významnosti. Sám jsem se nikdy k pořádné chemii nedostal, ale snad jsem ho úplně nezklamal. Těžko jsem se proto tehdy přenášel přes dopis, který v té době poslali čeští imigranti kanadské vládě. Upozorňovali na to, že Čechů je už v Kanadě dost a už by vláda neměla další brát. Česká komunita byla v té době silně rozdělena na tu z roku 1948 a z roku 1968. Z které doby ten mravní marasmus, tak pěkně vyjádřený v onom dopisu, pocházel, nedokážu odhadnout.”

Vystřízlivění do reality

Jeho vystřízlivění prý bylo spojeno se slovy písně Jiřího Voskovce a Jana Wericha: „Po cihelnách spím, ze smetí jím a popelím se jako slepice”. Znal tu píseň z desek, ale bral její obsah jako cosi zapomenutého v dávné minulosti. „Neviditelná ruka trhu měla všechno zařídit, ale byla štědrá jen pro novou vrchnost. Ti nahoře měli plné ruce práce, aby si zařídili místa v dozorčích radách, hromadili nemovitosti a konexe. Těm dole bylo vzkazováno, že se musejí postarat sami o sebe. Začali se objevovat bezdomovci. Původně byli prezentováni jako lidé zvláštního ražení, kterým se tak nějak líbí svoboda ulice. Pamatuji se na příběh člověka, jemuž říkali kovboj, který byl na ulici údajně šťasten. Jestli se mu v padesáti letech krásně umíralo někde pod lavičkou v parku, to už nikdo neví,” dokládá.

A o bídě v Česku pokračuje: „Teprve s odstupem času si lidé začali uvědomovat, že poučky o odpovědnosti za sebe sama jsou dobré pro kavárenské intelektuály a politiky, ale nemají nic společného s realitou, která je matematicky vyjádřena počtem uchazečů na jedno volné místo. Najednou je všechno jinak. Bezdomovectví není zálibou, ale katastrofou, statisíce dětí jsou ohroženy chudobou, s dospělými to je asi milion, k tomu několik set tisíc nezaměstnaných a stále rostoucí dluh státní pokladny. Pravda, ještě stále není nejhůř, protože politici ještě jezdí v milionových autech, přestože by mohli jezdit hromadnou dopravou anebo taxíkem. To vše vede k otázce, co se vlastně stalo za posledních čtyřiadvacet let. Místo odpovědi se občanům dostává indoktrinace. Současní demagogové vlastně přijímají Stalinovu teorii o zostřování třídního boje. Zesměšňují svoje předchůdce, aby zakryli vlastní neúspěchy.”