Oleg a jeho žena Koza jsou zakládajícími členy ruské rebelské performanční skupiny Vojna (Voina), která se stala světoznámá svými politickými performančními akcemi, prováděnými až na hranici společností uměle nastavených „zákonů“.

Ruská vláda někdy na jejich performanční akce reagovala zuřivými odvetami, až po věznění různých členů, kteří skupinou prošli. Nejznámější je asi případ skupiny žen, které založily svoji odnož, nazývající se Pussy Riot. Zároveň ale skupina Vojna obdržela v roce 2011 cenu „Za inovaci v umění“, založenou ruským ministerstvem kultury.

Oba umělci, Oleg a Koza, jsou v současnosti za svůj umělecko-politický aktivismus v Rusku odsouzeni, a jakmile by vstoupili na ruské území, putují okamžitě do vězení.

Několik let se potloukají jak něžní vagabundi i se svými třemi dětmi po Evropě a v současné době jsou v Česku, kde jim nabídl ve svém bytě ubytování Karel Schwarzenberg.

Na zahradě před jejich azylovým bytem s nimi hovořil Milan Kohout.

Už se dlouho s Kozou a dětmi touláte po Evropě. Plánujete život vagabundů i do budoucnosti?

Oleg: No, cítíme, že žijeme na hraně a že nás to může zničit... jakýsi expert o nás prohlásil, že můžeme být rádi, že jsme ještě živí.

Média říkají, že když se vrátíte do Ruska, tak vás tam pošlou do vězení.

Oleg: Ano, to je pravda, jakmile se objevíme v Rusku, tak jdeme přímo do kriminálu. Ne k soudu. Ten už proběhl.

Co jste udělali? Jaký zákon jste překročili?

Oleg: Když jsme vytvořili druhou kapitolu našeho manuálu Vojny nazvaného „Fuck by Yourself“, řekli jsme v ní, že když už ukradneš v krámu kuře, musíš z něho uvařit jídlo. Musíš akci dokončit. Tak to bylo i s akcí, ve které jsme chtěli lidem ukázat, že stačí pět lidí a devět vteřin na převrácení policejního auta... ne siláků, ale obyčejných lidí... takže se na této akci podílel i slaboučký vegan, další byl anarchista, který měl nemocné nohy, pak náš kamarád z Novosibirska, který přijel vlakem a trvalo mu to několik dní, pak tam měl být jeden marxista, ale ten nepřišel, neb se bál a také nesouhlasil s naším kradením kuřat z obchodů, skrytých ve vaginách našich žen, prý to odporuje marxismu. Tato akce začala tím, že se našemu synovi zakutálel kopací míč pod policejní auto, takže jsme ho potřebovali vyndat, neboť Gaspar plakal, což je důležitější než policejní auto, že? Proto se tato akce jmenovala „Pomůžete-li dítěti, pomůžete národu“. A převracet policejní auta je prý proti zákonům. No a pak jsme také participovali na opozičním pochodu 31. března v roce 2011, a za to nás chtějí zavřít...

První, s čím jsme se na Západě setkali, bylo, že když jsme se chovali jako umělci v Rusku, tak jsme hned narazili.

Naši kritici v Rusku se dělili na dvě skupiny. Jedna říkala, že je špatné krást jídlo v obchodě, protože jsme Evropané a křesťané a musíme si na jídlo vydělat. Druhá skupina říkala, krást jídlo je OK, ale musíte si uvědomit, že za to budou potrestané prodavačky a budou to muset zaplatit, takže to neberete velkému tlustému šéfovi, ale prostým lidem… Ale my jsme byli kritičtí i k těm prodavačkám a ptali jsme se jich, chcete být každý den svého života osm hodin za pultem? Nemarněte život něčím, co vás nebaví a nezajímá, vražte si kuřata do vaginy a osvobodíte se.

Samozřejmě si každý také musí uvědomit, že dle statistik polovinu dosud nezkaženého jídla hází naše báječná západní civilizace do popelnic. A také to připomíná moji zkušenost z takzvané druhé kultury za bývalého systému. Prostě jsme se jednoho dne rozhodli nadále neparticipovat na systému a okamžitě jsme se osvobodili. Mocní nás potrestali tím, že nás poslali dělat přízemní dělnické joby.

Ale tím jsme objevili neuvěřitelný prostor pro svobodu, a když se mě studenti ptají, kdy jsem se cítil nejsvobodněji, tak jim říkám, že za totalitního systému v Československu. A studenti nechápou... (směje se).

Ale začněme od začátku. Olegu a Kozo, jak se to přihodilo, že jste se jednoho dne usadili v moskevské garáži?

Oleg: Protože jsme chtěli být neustále a vášnivě nezávislí. V té době, kdy jsme začali svoje umělecké a politické aktivity, jsme měli tyto možnosti: Buď patřit k nějaké galerii či umělecké instituci, být za to placeni a dělat, co oni chtějí, či být nezávislí a mít vlastní vizi uměleckého procesu. Rychle jsme si ale uvědomili, že není žádná možnost říci, co chceš, když patříš k nějaké galerii, takže jsme si zvolili být nezávislými. Což znamenalo nemít žádnou podporu, žádné peníze, žádné vybavení, kromě toho, že si to můžeš sám a svým způsobem brát. Takže jsme zvolili možnost být samostatní, což vedlo k tomu, že jsme museli opustit své byty a museli jsme začít žít v garáži. Co bylo skvělé – že se nikdo nezajímal o lidi žijící v garáži. Takže jsme si tam vytvořili takové studio.

Takže jste tam žili i přes zimu?

Oleg: Samozřejmě. Ukradli jsme dva druhy oteplovačů. Takové elektrické matrace z IKEA, a z kafeterií takové fukary na horký vzduch, což nám pomohlo. Ale v zimě z roku 2008 na 2009, když byla Koza v těchto podmínkách prvně těhotná s Gasparem, nastal problém. Když totiž policie zjistila, že jsme tam, tak požádali správce garáží, aby nám vypnul elektřinu. A první den nového roku 2009 začala teplota šíleně klesat a všechno nám zamrzlo, a to nás donutilo z garáže utéct.

Jako Němci před Leningradem, kteří umrzali k smrti?

Oleg: My nejsme Němci, a proto jsme pořád živí.

Ty pocházíš z uralské hornické rodiny. Myslíš si, že tvůj rodinný původ ti pomohl vytvořit rebelský pohled na svět?

Oleg: Já jsem strávil své dětství na venkově, protože mě rodiče poslali žít k mé babičce a abych pravdu řekl, já jsem znal víc svoji babičku než své rodiče. Ta mě naučila veškerým manuálním dovednostem. Umím sekat trávu, nakládat ovoce na zimu, vím, jak se starat o krávy, vykydat jejich hnůj. To byly totiž moje dětské povinnosti.

Předpokládám, že tvoje antiburžoazní postoje pocházejí z tohoto prostředí, nemám pravdu?

Oleg: Když jsem jako mladý přišel do Moskvy, tak jsem nic o buržoazii nevěděl. A během svých studentských let jsem si uvědomil, že v novém Rusku byly dvě možnosti. Buď následovat a snažit se přiblížit k vládnoucím lidem, či být samostatný. Zvolil jsem druhou možnost. Možná proto, že jsem si byl jistý, že to zvládnu díky své zkušenosti z dětství. Když vím, jak vykydat hnůj, tak musím přežít i v Moskvě.

Kozo, z jakého prostředí pocházíš ty?

Koza: Rodiče mých rodičů jsou také z vesnice, ale moji rodiče již žili ve městě, ale v jiné části Ruska.

Tvůj otec pracoval v jaderné elektrárně, že?

Koza: Ano, v oblasti kde byla obrovská jezera plná ryb. U jaderné elektrárny potřebuješ totiž spoustu studené vody. Můj dědeček z matčiny strany nepracoval v nukleární elektrárně, ale byl rybář. Pamatuji si, jak mi vyprávěl o obrovských sumcích. Legendární historka vypráví, že jeden pracovník z elektrárny, který byl na dovolené, šel rybařit a už ho nikdo od té doby neviděl. Prý ho do vody stáhl obrovský sumec.

Pak jsi šla také studovat do Moskvy. Jak jste se potkali?

Oleg: Bydleli jsem na stejných studentských kolejích. Koza byla na fyzikální fakultě a já na filozofické. A studenti z fyziky většinou neměli žádné peníze, takže jsme chodili do dívčích místností, abychom je nakrmili a tam jsme se potkali.

Proč jste se rozhodli zvolit tuto umělecko-aktivistickou performanční formu umění?

Oleg: Po léta jsme se s Kozou pokoušeli přežít bez jakékoliv pomoci. Bez podpory mých rodičů i jejích rodičů. A pak jsme si uvědomili, že je to zajímavá „urban practice“. Což není ani tak o umění, ale o sociálním aktivismu. Ze začátku to nebylo tak o politice. Ale po ta léta jsme se zajímali o umění, protože já jsem byl z filozofické fakulty, obor estetika, a navštěvovali jsme všechny umělecké události.

Pak jsme přišli s ideou, že když svoji zkušenost z přežívání spojíme s uměleckými nástroji, jako třeba s happeningy nebo s performancí, tak to bude fungovat daleko silněji. Takže jsme začali používat tyto umělecké taktiky s taktikou „urban activism“ a téměř okamžitě se to stalo obrovským skandálem. Uspěli jsme s úplně prvními akcemi a tím se nám to stalo osudné. Prostě jsme nenásledovali běžné umělce, netřásli jsme si s rukama uměleckých kurátorů atd. atd. Vůbec jsme ani neznali jejich jména, ale najednou oni začali chodit za námi, abychom udělali něco v rámci jejich světa a jejich prostor, které jsme předtím odmítli. Takže jsme si uvědomili, že je to jediná úspěšná metoda v tehdejší době v Rusku. Protože tato metoda vás osvobodí z jakéhokoliv neokapitalismu a neoliberálního systému, v který každý v té době věřil. A najednou ostatní umělci začali litovat, že nešli naší cestou.

To se odehrávalo v pozdních Jelcinových letech. Gorbačov nebyl natolik chytrý, aby si uvědomil, že ho zneužili, ale Jelcin chtěl opravdu držet moc za každou cenu a používal k tomu všechny prostředky, i kdyby zničil celou zemi. Takže jsme začali za Jelcinových pozdějších let.

Viděli jste v té době Jelcina jako loutku zájmů Západu?

Oleg: Já si myslím, že byl opravdu v té době nejhorší osobou pro naši zemi. Byl na vrcholu moci a použil všechno, co bylo nezbytné, aby si ji udržel, včetně spolupráce se CIA agenty. Na rozdíl od Gorbačova se neřídil žádnými principy.

Politici západních zemí Jelcina milovali, protože dovolil všem těm zasraným kapitalistickým zlodějům vniknout do Sovětského svazu a začít krást, co se dalo...

Oleg: No, možná ho nemilovali, ale vyhovovala jim jeho prostituce. Dal jim všechno úplně zadarmo, jen aby zůstal u moci.

Kozo, ty jsi v době Jelcinových let studovala molekulární vědu a najednou jsi začala dělat umění... proč? Jak jsi v té době chápala funkci umění? Já také dělám performance a vždy se sám sebe ptám, co vlastně umění je. Protože řada dnešních lidí pořád chápe umění jako trojrozměrný objekt na vystavování, objekt, který se může prodávat díky své „kráse“ čili estetickému rozměru. A ty jsi z toho utekla a vrhla ses do skutečné duše umění, které je součástí života a sociálních problémů.

Koza: Když jsem přišla do Moskvy od mé rodiny, kde jsem se necítila svobodná, tak jsem začala žít nový život. Začali jsme se soustřeďovat na problémy, jak přežít a co dělá naše životy nešťastné. To bylo v době rodících se supermarketů a kapitalismu a my jsme si ale stáli za svými postoji. Vlastně jsem se o nějaké umění nezajímala a nestarala, což bylo překvapení pro řadu lidí, když jsem začala být v umění úspěšná… Jeden slavný ruský kritik dokonce prohlásil, jak je to možné, nerozumím umění – a přitom jsme uspěli. Oleg je filozof a ona fyzik, jak můžou dělat umění...

Oleg: Já se o umění zajímám a myslím si, že mu dobře rozumím a mohl bych být uměleckým kurátorem. A myslím si, že filozofie a fyzika je velmi dobrá kombinace pro současné umění.

To souhlasím. Já sám jsem původně elektroinženýr i s akademickým titulem a skončil jsem s podobným přístupem k umění...

Oleg: Ale recept na úspěch je samozřejmě nezajímat se vůbec o „umění“.

Zvláště když takzvané klasické umění nemá žádnou společenskou funkci a je jen snůškou krámů v muzeích.

Oleg: Ano, bohužel nemáme právo nazývat „krásná umění“ i nadále jako umění. Protože se ve dvacátém století odehrála spousta věcí, která tyto kategorie změnila.

Přejděme ke konkrétním akcím, které jste začali dělat. Co vás vlastně vedlo k založení skupiny Vojna?

Oleg: Jsem rád, že se ptáš, protože to určitě správně podáš. Většina západních žurnalistů se nás na tuto otázku ptá, ale nechtějí poslouchat odpověď, jako by nechtěli pochopit, co byl skutečný význam „Voiny“. Vždy to představují jen jako nastavený prst „Fuck off “společnosti. Což částečně je, ale není to jen ten nastavený prst, jde o hlubší významy. Takže dovol mi to vysvětlit.

My jsme si okamžitě uvědomili, že je něco velmi špatného v politice a že musíme vytvořit nové politické akce s nástroji, které jsme měli v ruce, a vytvořit nový akcionismus podpořený naším způsobem života. Uvědomili jsme si, že jsme nezávislí a tudíž máme právo soudit, protože jsme nebyli nikým koupeni.

Takže tato kombinace nás přivedla k silnému přesvědčení, že potřebujeme vytvořit nový jazyk pro politiky a pro společnost a nový způsob, jak jím promlouvat – a nadále nepoužívat jen mrtvý jazyk, protože devadesátá léta už neexistovala. Pochopili jsme, že vytvořit nový jazyk je velký úkol, něco jako vytvoření nového náboženství. Musíš být velmi silný, když chceš takovou ideu pro obyčejné lidi vytvořit tak, aby tomu rozuměli.

Také jsme pochopili, že když tuto snahu postavíme jen na jednom názoru, například liberálním či anarchistickém či uměleckém či aktivistickém, tak to nebude dostatečně silné a že musíme všechny názory zmixovat. Takže to bylo pro nás extrémně obtížné, zorganizovat každou akci. Někdy jsme strávili dva měsíce každodenním tréninkem doslova 24-7 a někdy jsme pracovali na jedné akci i půl roku, protože jsme vždy zapojovali do akcí aktivisty z rozdílných odvětví společnosti. Nešli jsme jen k anarchistům, abychom navrhli naši akci. Vybrali jsme si mezi nimi jednoho či dva a pak jsme šli do liberálního tábora a mezi těmito šílenými lidmi jsme si vybrali nejnormálnějšího.

A abych byl otevřený, šli jsme i mezi ultranacionalisty a vybrali jsme si tam nějakého spolupracovníka a dokonce jsme šli do tábora mocných lidí, například k prokremelským žurnalistům či aktivistům a vybrali si tam jednoho či dva lidi a pak jsme všem vysvětlili ideu své akce: „Bude to protivládní akce… rozumíte, jo?“ A oni, že rozumí. „Ale uděláme to způsobem, který se vám bude líbit.“ A pak jsme se na základě diskuse dostali ke scénáři, který by uspokojil každého.

To znamená, že mně se líbí akce Vojny jiným způsobem než kupříkladu Koze či Leo the Fucknutovi, který před rokem tragicky zemřel. Původně jsme byli tři, já, Koza a Leo the Fucknut. Leo byl liberál a strašně miloval naše akce a věřil, že se dalo k jeho liberálnímu pojetí světa propracovat jen akcemi Vojny, akcemi, které byly legrační, ale i agresivní.

Sbírali jsme lidi i z řad marxistů, přišli jsme k nim a zeptali se jich, kdo chce namalovat čuráka a oni hned souhlasili a dohodli jsme se, že to uskutečníme. Řada lidí, kteří se malování pyje zúčastnili, byli velmi mladí radikální novomarxisté a nadšeně říkali, že je čurák přesně způsob, jak vysvětlit jejich ideje.

Malování čuráka je asi naší nejznámější akcí, takový mistrovský kousek, který kritici nazývají naší ruskou Guernicou. Byla to určitě nejnáročnější akce, protože jsme měli jen půl minuty na to celou kresbu provést, pak se most zvedl a bylo to velmi nebezpečné tam být, ochranka by nás okamžitě vyhodila. Nakreslili jsme to v devíti lidech. Picasso dosáhl namalováním Guernicy rovněž na hranici svých možností. Náš čurák vypadal jako jednoduché qraffiti, ale zároveň byl tak realistický jako Picassova Guernica.

Kozo, ty jsi také participovala na kreslení čuráka?

Koza: Samozřejmě.

A proč jste malovali čuráka?

Oleg: Koza byla autorem této akce.

Takže proč čurák? Jsi žena. Nepovažovala jsi to za sexuální zaujatost? Proč ne vagina?

Oleg: (překládá její odpovědi z ruštiny) Koza chtěla dát lidem „fuck“ symbol, chtěla říct, jděte a fakujte – pošlete do prdele systém. Je to o tom, jak říci lidem, aby fakovali systém. Je to o tom, že když chcete udělat revoluci, tak to musíte realizovat a ne sedět za počítačem doma a psát jen články nebo mít blog, tak jak to dělají ruští levičáci. Ale tak se nedělá revoluce a čurák byl nejbližším symbolem, ne vagina.

Ve světě mají tendenci vysvětlovat vašeho namalovaného čuráka jako kritiku maskulinity. Že se jen muži snaží držet vedoucí roli ve společnosti. Protože to bylo před KGB úřadem, kde sedí právě ti velcí čuráci.

Oleg: Ano, a když tam sedí vaginy, tak předstírají, že jsou čuráci.

Jaká je pozice ženy v ruské společnosti?

Oleg: No kupříkladu nepsaný boss v naší skupině je Koza, to byl její cíl zorganizovat tuto akci. My všichni máme brilantní nápady, jako „pojďme zabít Putina“, ale Koza dosáhla toho, že se celá akce uskutečnila. Její úkol byl poslouchat všechny báječné ideje, které ve skupině vznikaly a kondenzovat je do této jednoduché akce.

V USA jsou lidé velmi senzitivní k jakémukoliv sexismu a sexistickým symbolům, zvláště feministky jsou na to citlivé.

Oleg: Kozo, mohla bys sem přijít, prosím, a říct svůj názor? (Koza si hraje na zahradě s dětmi)

Koza není feministka a myslí si, že feministky jsou slabší než nefeministické ženy a že feminismus je jen pro zdětinštělé. Na ruské scéně je spousta žen, ale nejsou tak silné jako Koza.

Pro mě je symbol ruských žen před druhou světovou válkou a během ní žena na válečných plakátech, která je silná a rázná a má v ruce kladivo.

Oleg: To bylo v době, kdy ženy byly „sestrami svých bratrů“ a nikoliv jejich manželkami. Což je ruská tradice, ženy, co zemřely ve druhé světové válce, byly sestrami mrtvých vojáků.

To je zajímavé a někdy těžké pochopit pro člověka ze Západu. Koza mi kupříkladu dnes říkala, že je proti potratům a přitom je ateistická umělecká revolucionářka.

Oleg: Ano, když je někdo na Západě proti potratům, tak je považován za fašistu a katolíka, což se dnes překrývá.

Což nás vede k vašemu performančnímu kousku, při kterém žena propašuje ze supermarketu celé kuře ve své vagině. Co byla role ženy v takové performanci? Jenom fakt, že má vaginu?

Koza: K pochopení tohoto kousku se budu muset vrátit k začátkům naší skupiny. V té době jsme se rozhodli vytvořit takový manuál, „handbook“ pro nové urban aktivisty. Když chceš být urban aktivista, tak potřebuješ v prní řadě vědět, že musíš být sám sebou a že musíš sám „fakovat“ systém a nenechat to dělat někoho jiného. První kapitola toho manuálu pojednává o tom, jak zásobovat skupinu jídlem a jestliže si žena dokáže dát celé kuře do vaginy, tak i ty dokážeš vynést z krámu spoustu jídla, máš přece batoh. A když se někteří vymlouvali, že sice milují akce Vojny, ale nemůžou na nich participovat, protože je nutné napřed vydělat peníze, když potřebují jíst, protože za jídlo musí v supermarketu platit… A to byla přesně chvíle, kdy jsme jim řekli: „Ne ne, nepotřebuješ peníze, protože když i žena dokáže udělat takovou akci, tak to také můžeš udělat.“

To nás přivádí k filozofii základního lidského práva, a to práva na jídlo. Musí být člověk někoho otrokem, aby na něj měl právo?

Oleg: Nemůžeme žít bez jídla. Takže prodávat jídlo není hrdinský čin a není to vůbec upřímný obchod. Není to dobrý nápad, zrovna tak jako není dobrý nápad být policajt. Pracovat proto, abych měl peníze na jídlo, není dobrá idea.

Říkal jsi mi něco o tom, že to také souviselo s touhou mít dostatek volného času.

Oleg: Ano, vytvoř si svýma rukama volný čas. Jdi a vezmi si jídlo z krámu.

A o co šlo v té performanci, kde jste otevřeně a před lidmi šukali v muzeu přírodních věd? To byla performance, o které jsem psal ve svých skriptech o historii performance publikovaných tady na Ostravské univerzitě a dal jsem tam přesně fotku, kde tam zrovna vy dva šukáte. Šukají tam s vámi i členky skupiny Pussy Riot. Já si myslím, že šukání je krásná přirozená činnost a měla by být prováděna veřejně, tak jsem i vaši světoznámou akci chápal.

Oleg: To byla první performance poté, co jsme se rozhodli vytvořit nový politický jazyk. Situace byla v té době v Rusku velmi špatná. Lidé věřili, že máme demokracii, ale ve svých životech ji nezažívali. Bylo to v době, kdy Putin musel opustit svoji roli prezidenta a chtěl něco vymyslet, aby si připravil znovuobnovenou pozici do budoucna. Takže našel svého kámoše Medveděva a dosadil ho na chvíli do role prezidenta.

Bylo zajímavé, že lidé pochopili, že to bylo víceméně nezbytné, ale zároveň se tím cítili být poníženi, protože to bylo proti demokratickým pravidlům. A najednou přestali mezi sebou diskutovat na různých sociálních sítích, opoziční média mlčela, protože všechna špatná slova o této situaci už byla předtím vyřčena. Najednou bylo v celém Rusku ticho. Nikdo před volbami Medveděva nebojkotoval, nikdo neargumentoval. Lidi cítili, že prohráli.

A my jsme promyšleně přesně do tohoto vakua vrazili naší akci. Všude bylo ticho a my jsme jim do toho najednou naservírovali tuto „pornografickou“ akci. Akci, která vyvolala explozi ve společnosti a všichni začali používat ta nejsilnější slova a všichni na nás nadávali. Ze všech stran a organizací se na nás najednou navalila zadržovaná sprostá slova, ze všech sfér společnosti, od patriotů, liberálů, všichni najednou řvali, že je to skvrna na společnosti. I anarchisti říkali, že jsme měli jít raději na demonstraci, bojovat s policií a ne někde veřejně šukat. Náhle jsme to byli jenom my, které celý národ obviňoval za to, co se stalo s Putinem a že Putin předal moc Medveděvovi, je kvůli nám a našemu šukání. Přitom naše idea byla přesně o tom, že jsme jim chtěli vrátit jejich vlastní svázaný jazyk, aby mohli zase mluvit.

Byla to taková sartreovská roznětka, která odpíchne lavinu. Já sám jsem se vždycky snažil najít ve svých performancích tu správnou roznětku, jak nastartovat revoluci. Něco, co lidi nasere, a tím je rozhýbá ke spolupráci a akci.

Oleg: Ano, přesně jsi definoval politické akční performanční umění. Což je to, co odděluje performanci od akčního umění. V performanci předstíráš, že jsi třeba pes a jsi nahý. Ale v akci musíš být sám sebou, nemůžeš někoho hrát. A když děláš akci, tak se nemůžeš vymlouvat, že to bylo umění. Jsi to ty sám, ne Hitler, ne Stalin, ne Obama, ale ty sám.

To je velmi zajímavé. Ale záleží na tom, jak definuješ performanční umění. Moje kniha o performanci začíná právě tím, že rozdíl mezi divadlem a performancí je v tom, že v divadle lidé předstírají, že jsou někým, předstírají, že je něco bolí, zatímco v performančním umění jsou sami sebou a opravdu to dělají a opravdu cítí bolest. Já používám název „Performance Art“ jako zastřešení i vašeho akčního umění.

Oleg: Přesto se pořád rozcházíme. My věříme, že když děláš akci, tak musíš zapojit celou společnost a ne to dělat sám za sebe. Když zapojíš celou společnost, tak dosáhneš brilantních výsledků, tak jak se nám to dařilo při našich akcích Vojny. Udělat to tak, abys hned „dosáhl hvězd“. Jako šňupnutí kokainu.

Pro mě je to naprosto fascinující, když říkáš, že je potřeba dělat performanci v kolektivu. Americká filozofie života je založena na individualismu a vy přicházíte z Ruska a cítíte, že je to potřeba dělat kolektivně a chápat kolektivismus jako základ lidské aktivity. A říkám si, že to je možná základ nového uměleckého směru – princip podílnického pocitu a sdílené existence.

Oleg: Ano, to je pravda a my v Rusku cítíme, že toto je řešení a posíláme to jako dar celému světu. My jsme měli periodu velkého liberalismu na začátku devadesátých let a až možná do roku 2012. Prožili jsme si to, užívali jsme si to, ale řekli jsme – ne. My chceme něco jiného. Ano, chceme svobodu, ale nechceme svobodu na prodej. Jsme možná „fucked“, ale naším ruským způsobem.

Rozhovor vedl Milan Kohout