Pane Holečku, už dva roky řeší tato společnost problém jménem covid-19. Jak konkrétně ovlivnil váš život?

Já jsem v té rizikové skupině, takže se poctivě snažím dodržovat všechny rady ohledně mytí rukou, dezinfekce a samozřejmě nařízení s rouškami, rukavicemi atd. Myslím, že v tuto chvíli s tím ani nic jiného dělat nelze.

Jste očkovaný?

Samozřejmě, dostal jsem už třetí dávku. A žiju tak, že v podstatě nikam nechodím, protože mám nemocné srdce, takže nechci nic riskovat.

Poprvé před dvěma roky se začaly i v Česku objevovat hlasy o hrozbě koronaviru. Tehdy to samozřejmě ještě nebylo bráno příliš vážně. Jak jste ty dva roky prožil vy?

Já musím říct, že od začátku jsem to určitě nepodceňoval. Přiznávám, že na jaře loňského roku jsem si myslel, že už to odchází, ale to jsem se krutě mýlil, jak se později ukázalo. A mýlili se i politici.

Chtěl byste být na jejich místě?

Ne, to tedy rozhodně nechtěl. A myslím, že by na tom místě momentálně nechtěl být nikdo. Rozhodně jim nezávidím tu jejich úlohu, protože musejí spoléhat na svůj úsudek, intuici a hlasy odborníků a věřit, že ti experti vědí, co dále dělat.

Podle průzkumů se stále 20–30 procent Čechů nechce nechat očkovat. Jste mezi nimi i vy?

Ne, já určitě ne, vždy jsem se nechal okamžitě očkovat hned, jak to šlo.

A ti, kteří se nechtějí nechat očkovat, by měli být oddělení a odstěhovaní někam jinam!

Až takhle tvrdě byste na to šel?

Podívejte se, já jsem nemocný, a tím pádem jsem v té nejohroženější skupině – i věkově – a já prostě nechci riskovat styk s těmi, kteří se odmítají dát očkovat, protože když tu nemoc dostanu, tak je prostě konec. Takže nemám pro tyto lidi pochopení, to se mi nemůžete divit.  

Pane Holečku, já jsem se vás už vloni ptal na to, zda si myslíte, že zde vládne svoboda a demokracie. A vy jste tehdy reagoval – tak by si to ti lidé, kteří si tak stěžují, měli zkusit na chvíli v tom komunismu, který tady byl…

Ano, ano a pod to se podepisuju i dnes, protože kdo to nezažil, tak nemá ponětí, jaká je tu oproti té komunistické totalitě vlastně svoboda. Já jsem přesvědčen, že tu skutečně máme vyspělou demokracii, která je plně srovnatelná s tou, kterou mají státy západní Evropy.

Nežijeme ale teď v jakési koronavirové totalitě?

Tak máte pravdu, že se to skutečně dá nazvat totalitou, ale podle mě to zkrátka jinak nejde. Já s těmi přísnými opatřeními osobně souhlasím.

A v tuto chvíli bych je rozhodně nezačal rozvolňovat, protože ta doba ještě nenastala.

Zastavme se u hokeje – jak vidíte současné možnosti a úroveň českého hokeje?

Klesá nám především počet těch nadprůměrných, rozdílových hráčů, kteří rozhodují zápasy a převyšují ty druhé. Úroveň seniorské extraligy je hodně špatná.

Váš vnuk, pane Holečku, se také věnuje hokeji, změnilo se něco zásadního třeba v tréninkovém plánu? Něco, co nám brání vychovávat více špičkových hokejistů tak jako dříve?

Já jsem byl několikrát na tom tréninku a dost jsem se zhrozil. Žádná technika, žádné myšlení, žádná kombinace – ti kluci se už od dětství učí jenom bezhlavě odpalovat puky, od třetí, čtvrté třídy se hraje jenom na výsledky a podle toho taky ta hra vypadá. A kdo se snaží tvořit, dostane vynadáno a trenér ho třeba nechá při zápase sedět.

A tohle v těch dětech zkrátka musí být a musí se to rozvíjet.

Co říkáte na neúčast hráčů NHL na nadcházející olympiádě v Pekingu?

Samozřejmě je to velká škoda, NHL v současnosti vládne hokeji, a pokud tam nejsou její hráči, je to až, bez urážky, ta další garnitura. Takže úroveň tím půjde nepochybně dolů.

V NHL máme v poměru k počtu hráčů kupodivu nebývalý počet kvalitních brankářů.

To je pravda, já ty kluky osobně neznám, ale kvalitní být musejí, když se propracovali tak vysoko. A pro českou brankářskou školu je to samozřejmě výborná vizitka.

A co gólmani, kteří nás budou pravděpodobně reprezentovat na ZOH?

Jak Roman Will, Patrik Bartošák, tak určitě Šimon Hrubec jsou velmi dobří brankáři. Ale nejsou výborní, nejsou výjimeční. Takové minimálně v Evropě bohužel momentálně nemáme.

Dáváte českému výběru šanci na olympijskou medaili?

Ne, jsem přesvědčen, že ani tentokrát medaili nepřivezeme.

Autor: Tomáš Procházka