Poukázal na to, že existuje mnoho způsobů, jak někteří intelektuálové nepřímo říkají, že obyčejní lidé jsou hlupáci. Místo sdělení, že jsou občané příliš hloupí na to, aby směli v klíčových otázkách v referendech spolurozhodovat, slyšíme často tvrzení, že nejsou dostatečně informováni. Ale ani ten nejlépe informovaný člověk přece neví všechno, co je v daném případě důležité, a i on tedy vše posuzuje pouze na základě neúplných znalostí. Navíc není vůbec jisté, že čím více víme, tím lépe rozhodujeme. Dokazují to hrubé chyby špičkových expertů z ekonomie, politologie a ostatních sociálních věd.

Schopnost reagovat je předností lidského druhu

Jiný, svou prostoduchostí až dojemný pokus opsat své přesvědčení o hlouposti většiny je odkaz na to, že je názorově nestálá. Jako doklad byla v poslední době použita změna názoru českých voličů na vystoupení země z EU poté, co došlo k Brexitu. Těch, kteří jsou nyní pro vystoupení, totiž přibylo.

Robejšek míní, že schopnost reagovat na změnu situace je spíše předností lidského druhu. Naopak ti živočichové, kteří toho nebyli schopni, vymřeli.

Přesvědčení, že většina lidí je příliš omezená, a nemá tudíž mluvit do politiky, se dá vyjádřit i takto: „Dvě třetiny občanů jsou pro trest smrti.“ Čtenáře má trknout, že takové lidi přece nemůžeme nechat rozhodovat o závažných otázkách. Jinými slovy to znamená, že každý, kdo má ohledně trestu smrti jiný názor než většina intelektuálů, nemá právo rozhodovat ani o žádném jiném tématu. Podle Robejška by se ale stejně „přesvědčivě“ dalo zpochybnit právo spolurozhodovat i u příliš starých, nebo příliš mladých lidí, ale třeba také u všech vysokoškoláků.

Intelektuálové se považují za producenty pravdy

Robejšek také tvrdí, že na první pohled jde kritikům referenda o pravdu, ale ve skutečnosti jim jde především o moc. O to, kdo a jakými prostředky bude společnosti vládnout. Oni sami mají zcela jasno o tom, kdo má pravdu, a kdo má jen poslouchat.

Velká část mediální a akademické inteligence si je jistá, že má pravdu, protože zastává správné postoje. Typické je v tomto ohledu jejich pojetí spravedlnosti, podle něhož má každý člověk nárok na všechno.

Svou společenskou úlohu pak vidí inteligence v tom, tyto nároky formulovat a požadovat. Zbytek společnosti pak (podle nich) odpovídá za to, že tyto požadavky budou splněny.

Intelektuálové se tradičně považují za producenty pravdy a chtějí vládnout slovy. Vysvětlují společnosti, co se děje, a zároveň určují, jak s tím má zacházet. Je příznačné, že nárok na pravdivost svých názorů odvozují převážně od toho, jak se co vyjádří. A když jsou zvolena „správná“ slova, tak je správná i výpověď.

Něco takového by fyzikovi neprošlo

Za závojem utkaným ze vzletných pojmů se proto podle Robejška často skrývá chybná analýza a neuskutečnitelný požadavek. Pár příkladů floskulí pravdy: je naší morální povinností pomoci; cílem je sjednocení národů; jde především o mír; dodržujme svobodu náboženství; hlavně buďme solidární; rovnoprávný je kdokoliv s kýmkoliv, atd.

„Něco takového by geologovi nebo fyzikovi samozřejmě neprošlo, ale sociálněvědní inteligence si myslí, že to dělat lze. Proto nemá potřebu mluvit se společností, nýbrž o to důrazněji ke společnosti; stylizují se tak do role misionářů dobra,“ píše Robejšek s tím, že mediální a akademická inteligence v drtivé většině odmítá referendum, protože by tak ztratila moc.

„Celospolečenské debaty, nebo dokonce rozhodování o tom, co je správné, se bojí jako čert kříže, protože by se třeba zjistilo, že většina jejich argumenty za pravděpodobné nepovažuje. Chtějí rozhodovat „najisto“ bez vměšování obyvatel, protože i bez nich ví, co je správné. Typický intelektuál se neptá, má-li pravdu on, nebo průměrný občan. Ale přesto je to otázka,“ píše Robejšek.

I já se můžu mýlit

Závěrem Robejšek přiznává, že se může mýlit i on. „A proto bych můj názor milerád nechal posoudit většině. Proč elita brání tomu, aby většina obyvatelstva rozhodla o tom, co chce v klíčových otázkách činit? Bojí se ztráty moci? Je-li tomu tak, pak zapomněla, že privilegiem a povinností těch, kteří se považují za ty nejlepší z celého národa, je sloužit mu,“ dodal Robejšek.