„Ferdinand Poseroutka prosí Gottwalda: Chtěl bych se opět uplatnit, kadil jsem Benešovi, kadil jsem Háchovi, já každý režim chutě pokadím… A zpod pera mu teče syrovátka a stoupá řídký dým.“ Tato báseň je z pera nomenklaturního poety Karla Sýse. V posledních dnech se třeskutě řeší návrh na státní vyznamenání zasloužilého umělce Karla Sýse, jak ho již dekoroval před rokem 1989 socialistický režim.

Rotary Ferdyše Pištory a další ukázky Sýsovy poezie:

Návrh na Sýsovo nové, demokratické, vyznamenání předložil komunistický poslanec a předseda podvýboru pro svobodu slova a média Leo Luzar. Jeho idea se zalíbila poslancům Stanislavu Berkovcovi z ANO a Antonínu Staňkovi z ČSSD a schválil ji podvýbor pro státní vyznamenání a Sněmovně ho spolu s jinými jmény (viz příloha – pozn. red.) k projednání plénu předložil předseda podvýboru Vojtěch Pikal z Pirátů. Medaili pro Sýse pak doporučilo 108 ze 161 poslanců (ANO, ČSSD, KSČM, SPD-TO a Piráti).

Jméno básníka Sýse je dnešním čtenářům povětšinou neznámé. Pojďme proto nahlédnout do jeho tvorby. Sýs se vyjma angažované tvorby věnuje i poezii s erotickým nádechem. Například v kusu s názvem Malá ranní onanie: „Sen má malou dušičku, nemůže hladit, ale jen štípat. V sedm když zavrčí rolety, a klíny se rozevřou vstříc dusnu, dosnívám sen o nočním lízání, o m*dání obouruč, čtyřruč, šestiruč. Semeno zase trefilo falešnou desítku.“

V další z básní „Nechte maličkých přijíti ke mně“ pak Sýs s nadsázkou řeší problém malého přirození: „To můj bůh je chlípný a stydí se za to, to on mě posílá a nutí čučet do výstřihů, lízat, *ukat... Mě malého Káju s tákhle maličkým františkem!“

Do Sýsovy tvorby se neustále promítá jeho celoživotní politická orientace. „Upír přilétá za tmy, dolary jen orientačně fosforeskují, nafta šedě kouří, bioplyn trhá žárovky,“ ulevil svému demokratickému jařmu komunista Sýs v básni s titulem „Bush v Praze“.

S komunistickou ideologií si Karel Sýs láskyplně pohrává a převaluje ji v ústech dodnes ve větších dílech. „65 milionů utratí český stát za nejchudší! Nikoli za chudé, nýbrž za nejchudší! Tolik melounů pro lid, který se přece nikdy neměl líp! Petr Bezruč si svého času stýskal nad statistikou rakousko-uherského mocnářství: ‚70 000 je nás před Těšínem, 100 000 nás poněmčili, 100 000 nás popolštili, když nás zbyde 70 000, smíme žít?‘ První republika na tom byla navzdory všeobjímající demokracii ještě hůř. Chudáky sice nikoho nenapadlo popolšťovat, zato žebračenky se tiskly masověji než denní tisk,“ napsal Sýs vloni v červnu na serveru Rukojmí.cz v krátkém opusu s titulkem „Žebrácká klientela“.

A pokračuje: „Socialistický stát by se byl za chudáky styděl. Byl tak lstivý, že chudobu vymýtil, ovšem za cenu, že vzal šlechtu a černokněžníky u velejemných úst.“

Zásluhy za budování demokratické společnosti

Proč budí návrh na Sýsovo vyznamenání tolik emocí? Státní vyznamenání jsou politická ocenění, která uděluje české politické společenství, založené Ústavou ČR v roce 1993, v níž jsou hned v preambuli jasně vymezeny hodnoty a směřování tohoto společenství. Zákon o státních vyznamenáních z roku 1994 v prvním paragrafu říká, že „propůjčením nebo udělením státních vyznamenání České republiky jednotlivcům oceňuje stát jejich vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné výjimečné činy“.

Návrhy na propůjčení nebo udělení vyznamenání předkládají prezidentu republiky Poslanecká sněmovna, Senát a vláda; prezident republiky může propůjčit nebo udělit vyznamenání i bez takového návrhu. Dnešní medaile Za zásluhy má tři stupně, z nichž první je nejvyšší. Při udělení medaile se zároveň s ní podle zákona odevzdá vyznamenanému číslovaná listina.
Ke Karlu Sýsovi by vzhledem k jeho celoživotnímu dílu i politickému směřování seděl spíše zákon o vyznamenáních z roku 1962.

„Vyznamenání jsou výrazem uznání a vděčnosti československého pracujícího lidu za zásluhy o vítězství socialismu a o budování vyspělé socialistické společnosti, o rozvoj přátelství a spolupráce a o upevnění mírového soužití národů, za zásluhy o obranu vlasti, za obětavou práci a za vynikající výkony na poli hospodářské a kulturní výstavby a rozvoje vědy a techniky anebo za příkladnou obětavost v občanském životě,“ stojí ve zmiňovaném zákoně.

Návrhy na propůjčení vyznamenání mohli prezidentovi republiky podle tohoto zákona předkládat Ústřední výbor Komunistické strany Československa a Ústřední rada odborů; ústřední orgány ostatních dobrovolných společenských organizací předkládaly své návrhy prostřednictvím ústředního výboru Národní fronty. Návrhy mohly dále prezidentovi předkládat předsednictvo Národního shromáždění a vláda. Tento zákon již bohužel neplatí.

Na vyznamenání to prý není

Nominace na vyznamenání Sýse vzbudila silné emoce nejen mezi zákonodárci, ale i v kulturní obci. Zamyslel se nad ní i šéfredaktor stanice Vltava Českého rozhlasu Petr Fischer. „Po dosti intenzivní četbě textů pana Karla Sýse si troufám tvrdit, že prvnímu paragrafu (zákona o státních vyznamenáních – pozn. red.) jeho dílo nijak neodpovídá. Ze všeho pak nejméně lze říci, že by se tento básník nějak výrazně zasazoval o utváření svobodné demokratické společnosti, tedy o prohlubování onoho politického společenství, jež vytváří český stát – Českou republiku,“ konstatuje Fischer.

O možné či nemožné „složité kráse“ básniček Karla Sýse se podle něj můžou třeba bavit kritici v kavárnách nebo na stránkách literárních časopisů, z pohledu zákonem definovaného smyslu státních vyznamenání však platí podle Fischera jednoduchá pravda: „Ne, na vyznamenání to opravdu není.“

„Poslanci, kteří pro navržení Karla Sýse na státní vyznamenání hlasovali, na tuto základní souvislost smyslu vyznamenávání zjevně nebrali žádný ohled. Pokud ji nevezme v potaz ani prezident republiky, který tak několikrát v minulosti učinil, bude to jen další potvrzení toho, že se české politické společenství vnitřně velmi podstatně mění, neboť často vůbec nectí zásady vlastní společenské smlouvy, na níž se před 25 lety ustavilo,“ zamýšlí se šéfredaktor rozhlasové stanice.

Karel Sýs s dnešní medailí za zásluhy na hrudi by podle něj mohla být jen nevinná drobná hloupost politické reprezentace, nebyla by ale zdaleka první. „I proto lze za ní vidět hlubší krizi legitimity, která dříve nebo později může vést ke tlaku na sepsání nové společenské smlouvy, v níž ‚falešné vědomí‘ zase začne psát své kýčovité sociální básně,“ uzavírá kauzu Sýs Petr Fischer.