Aby Jaroš poukázal, jak odlišné jsou povahy různých národností, využil k tomu svůj osobní příběh provázející jeho svatební den. Vše začalo, když se se svou současnou chotí, která je Maďarka z Rumunska, poznali na univerzitě v Německu uprostřed 90. let. „Byli jsme tam taková mezinárodní banda, Češi, Maďaři, Belgičani, Italové, Rusové – něco jako dnes Erasmus,“ upřesnil Jaroš s tím, že on a jeho láska jménem Bea se po škole vrátili každý do svých rodných zemí. „Bea za mnou ani pořádně jezdit nemohla, rumunští občané tehdy potřebovali do ČR víza a pozvánku, tak jsem jezdil většinou já za ní,“ dodal Jaroš, který zdůraznil, že šlo o lásku jako trám, a tak jím láska i přes to, že se vídali zřídka, vydržela celé další čtyři roky.

Pokračoval s tím, že všichni bývalí kamarádi z Německa jim drželi palce, málokdo doma ale věřil, že vztah vydrží. Postupem čásu ale oba dodělali školy a nastoupili do práce a začali přemýšlet, že by se konečně usadili v České republice. Na oficiální stvrzení jejich lásky přišla řada v červenci 2001 v Satu Mare. „Na svatbu jsme už dlouho předem pozvali všechny bývalé spolužáky z Německa, kteří byli u našich romantických začátků,“ napsal a dodal, že všichni jim svou účast nadšeně přislíbili, jak se ale onen slavný den blížil, začaly chodit omluvenky a nakonec nikdo z přátel nedorazil, až na přátelkyni Táňu z Ruska.

„Byli jsme trošku smutní, ale chápali jsme to. Lidi ze Západu se omluvili všichni. Lidi z Maďarska, kteří to měli blízko, řekli, že možná přijedou. Jen Táňa z Ruska napsala, že přijede určitě. Měla přijet v pátek večer, den před svatbou,“ uvedl Jaroš. A jak slíbila, tak skutečně učinila. V den obřadu, v sobotu ráno zazvonila Táňa u dveří.

A že její cesta byla skutečně nelehká. „Jela z nějaké díry u města, které se jmenuje Abakan. Jela čtyři dny vlakem do Moskvy. Tam přestoupila a jela další dva dny přes Ukrajinu až na hraniční přechod Halmeu. V tu chvíli byla 18 kilometrů od nás, což my jsme ovšem nevěděli, protože mobil ještě neměla a naše číslo stejně neznala. V Halmeu ji ale rumunští policajti zastavili a nevpustili ji do země, protože se ukázalo, že tento přechod je jen pro občany Rumunska a Ukrajiny, což Táňa nebyla. Táňa proto sedla na vlak a jela dalších 400 km podél ukrajinsko-rumunské hranice na východ do Suceavy, kde teprve vstoupila do Rumunska. Vlakem se dostala až do města Dej, kde konečně v časovém presu sedla na taxík a posledních 160 km jela taxíkem, aby dorazila hodinu před naším obřadem. Pobyla s námi, protancovala noc a druhý den ráno sedla zase na vlak a jela sedm dní zpátky, protože měla dovolenou jen dva týdny a musela zase do práce,“ popsal Jaroš její cestu, kterou podstoupila, aby svůj slib dodržela.