Matěj Hollan je přesvědčen, že udělal kus práce ve prospěch kulturního života v Brně. Hnutí Žít Brno podle něj navíc prosadilo spuštění zcela unikátního projektu, který měl pomoct sociálně slabším spoluobčanům navrátit se do normálního života. Hnutí pomohlo i bezdomovcům.

Hnutí Žít Brno je podle Hollana recesistické uskupení, z něhož si asi nikdy nestane politická strana. To má i své výhody. Prý se mu podařilo přetavit v úspěch případ „s důtkami“.

„Nemusíme se bát mít ústřelky; nejen já, ani jiní. Když jsem navštívil ve Lvově kavárnu věnovanou rodákovi Sacher-Masochovi a využil turistické atrakce, kterou nabízejí nechat si dát důtkami po zádech, byla z toho velká kauza, ale s tím jsme uměli pracovat. Vznikl web I want more, otevřeli jsme přes to téma sexuality – a myslím, že se to podařilo využít k dobré věci, možná dokonce přetavit v naši výhodu. Přesvědčivost jsem ztratil ve chvíli, kdy mi nebylo dobře a už jsem různé kauzy nedokázal vysvětlovat důvěryhodně, tedy pravdivě, a tak aby to veřejnost akceptovala. To se týkalo zejména tématu dopravy včetně toho, že za uzavírky v ulicích, které lidi tolik štvou, nemůžu já, protože ji má od počátku volebního období v gesci náměstek Richard Mrázek. A mimochodem ani on to neřešil hůř, než se to řešilo dřív. Ne lépe, ale určitě ne hůř,“ uvedl v rozhovoru pro časopis Respekt.

• Celý rozhovor naleznete zde.

Jenže po dvou letech v brněnské politice přišel zlom. Měl prý problémy v osobním životě a nedokázal je oddělit od života pracovního. Až letos v květnu se zase postavil na nohy. Pomohla mu terapie. Návštěva u psychologa byla prý jedna z nejlepších věcí, ke které se v životě odhodlal. Začal si zase věřit a odvrátil své vyhoření. V rozhovoru však odmítl, že by trpěl klinickou depresí.

„Určitě nešlo o klinickou depresi, nebyl to kolaps, kdy člověk není schopen vstát z postele. Byla to trvalá hluboká nepohoda, frustrace z nevyřešených vztahových věcí, která se do mě tak silně promítala, že jsem nebyl schopen s tím zacházet.  A neuměl jsem potíže osobního života oddělit od práce, zasáhlo mě to celého. Ztratil jsem přirozenou radost ze života, byl to nejspíš náběh na vyhoření. Když jsem přišel vloni na jaře k psychologovi, byl jsem skleslý, nejistý. Ztratil jsem elementární sebedůvěru v schopnost řešit složité věci. Když za mnou tehdy někdo přišel s něčím trochu složitějším, moje první reakce byla, že jsem vzdychl. A pak jsem řekl: „No jo, ono je to všechno těžký…“ Tohle jsem nikdy dřív nedělal. Byl jsem v útlumu, zjistil jsem, že těžko snáším nepříjemné situace. Když nám někdo sprostě nadával kvůli uprchlíkům nebo bezdomovcům, protože náš postoj v těchto tématech spoustě lidem vadí, s tím jsem problém neměl – dokázal jsem ho poslat do míst, kam podle mě patřil. Ale s ostatními konflikty, ať už na Facebooku nebo osobně, jsem si najednou nevěděl rady,“ zdůraznil.

Jeho političtí oponenti ale této pauzy využili a vykreslili hnutí Žít Brno jako partu fanoušků cyklistů, kteří ve městě celkově pokazili dopravu. Hollan nevysvětlil lidem, že to bylo jinak, protože se bál kamer a diktafonů. Na magistrátu pracoval dál, ale kvůli tomu, že nebyl v pohodě, nedopadly prý kupříkladu schůzky se starosty tak, jak si to představoval.

Občas také zašel do hospody, jako každý druhý Čech, ale v jednu chvíli si uvědomil, že alkohol je v jeho psychickém rozpoložení jeho nepřítelem. Na několik měsíců proto s pitím alkoholu úplně seknul. A doporučil by to všem, kdo podobnou nepohodu také cítí.

„Měl jsem velké emoční propady, najednou jsem se odpoledne v kanceláři rozplakal bez objektivní a aktuální příčiny. Pochopil jsem, že je to z toho, že alkohol s člověkem něco provádí. A drogy – ne že bych je chtěl doporučovat, ale alkohol k nim rozhodně patří – se mají používat, když jste v pohodě, ne když je vám blbě. Takže jsem pití vysadil. Hodně mi to pomohlo a chtěl bych doporučit lidem, kteří mají podobné potíže psychického rázu, aby jako první věc vysadili tyhle cizorodé látky,“ řekl.