„Vzpomínám si docela živě, jen si nejsem zcela jist, zda to byl první svátek vánoční nebo druhý svátek vánoční,“ řekl ke svému podpisu Rejchrt. „Chartu mi přinesl Jiří Němec, člověk, ke kterému jsem choval úctu. Dokument se mi zdál takový umírněný. Mám dojem, že předtím jsem podepisoval ostřejší petice,“ uvedl Rejchrt. Sám pak naháněl i další „dušičky“, jak uvedl. „Nenašel jsem nic, co by mě iritovalo,“ podotkl.

Prý tehdy ani moc netušil, že by to mohlo iritovat tehdejší režim. „Nějak se mi nezdálo, že by měla přijít nějaká prudká reakce, jaká tehdy přišla,“ uvedl. Ti, co tak podepsali až později, projevili podle něj hodně odvahy a solidarity, neboť už tušili, co by mohlo nastat. 

„Já sám jsem vícero lidem podpis Charty rozmlouval, některým úspěšně. Zvláště mladým, kteří studovali. Bylo dobře,  že člověk, který studoval, aby dostudoval,“ podotkl Rejchrt.

Rejchrt také zmínil, že Charta byla de facto nabídka podané ruky při vylepšování lidských práv v republice. „Vždycky člověk musí být optimista,“ řekl k tomu. „Komunistický režim se pak svým způsobem o lidských právech bavit musel. Režim byl konfrontován s touto otázkou a musel si lámat hlavu, jak je možné, že Anticharta neměla úspěch v dělnickém prostředí,“ dodal.

„Lidé, kteří chtějí vládnout, nebo chtějí mít větší podíl na moci, tak strach je úžasný nástroj,“ rozhovořil se také o strachu Rejchrt. „Ta politika strachu funguje dneska nejen u nás, ale šíří se světem,“ poznamenal. Závěrem se také vyjádřil k tomu, že si váží mladých lidí, kteří jedou pomáhat uprchlíkům do táborů. „Petice jsou rovněž čas od času dobré – ujištění, že existuje další člověk, který dokáže formulovat své hodnoty a sdílet je dál,“ uzavřel.