Senátorka Adéla Šípová (Piráti) si postěžovala, že prezident Petr Pavel vetoval návrh vlády na zvýšení platů vrcholných politiků, soudců a státních zástupců. „Snad nebudu muset prodat ledvinu,“ říká matka pěti dětí se senátorským platem 130 tisíc čistého měsíčně. Chtěla tak prý upozornit na problémy nízkopříjmových rodin. Vy máte dětí sedm. Je 130 tisíc málo? A podařilo se paní Šípové upozornit na rodiny, které musí obracet každou korunu?

130.000 je královský plat, a to nejen pro rodinu s pěti dětmi, ale dokonce i pro sedm dětí, které mám já. Tím spíš, když v Senátu té práce zase tolik není, mnoho senátorů zvládá vedle Senátu ještě další zaměstnání a druhý příjem. Takový výrok je tedy nehorázný. Ukazuje, že piráti dávno ztratili (pokud vůbec někdy měli) ponětí o tom, co peníze jsou – že jsou to pouze jakési „hlasovací lístky“ na rozdělení bohatství, a abychom si peníze zasloužili, musíme nejprve nějaké bohatství také vytvořit.

Je zhoubné uvažovat tak, že kdo má hodně dětí, má taky automaticky nárok na hodně peněz. Kauzalita je taková, že jen ten, kdo umí pracovat a tím vytvářet bohatství, nemusí se bát o peníze a může si proto dovolit mít hodně dětí.

Ministerstvo financí v lednové prognóze uvedlo, že loni klesly investice o 0,1 %. Investice stagnují už delší dobu, co to signalizuje?

Anketa

Potřebujeme více žen v politice?

Ano

2%

Ne

57%

Je mi jedno, zda je politik muž nebo žena, jde o to, co a jak prosazuje

41%

hlasovalo: 8697 lidí

 Signalizuje to, že není do čeho investovat. Když jsme si zničili Green Dealem naši ekonomiku, jenom blázen by do naší ekonomiky investoval. Proč by nějaký průmyslník rozvíjel investicemi svou firmu, když ví, že daně na další grýndýlové požadavky mu jeho investici zase zničí? Budete jako rodina například investovat do koupě nového auta, pokud byste hypoteticky věděli, že za rok budou auta zakázaná? (Jasně, to je jenom hypotetický nadsazený příklad, ale je o pochopení.) A přesně tak to funguje v celé ekonomice. Proč by někdo někam investoval, když ví, že je to k ničemu?

I v loňském roce odebralo Česko nejvíce ropy z Ruska, šlo o 42 % celkové spotřeby. Druhý byl Ázerbájdžán, který je často označován za pouhé překladiště ruské ropy pro obcházení sankcí, odtud k nám přiteklo 40 % ropy. Třetí je Kazachstán se 16 %. Co se stalo s tolik zdůrazňovaným koncem závislosti na ruských energiích?

Konec ruských energií se nekoná, protože to je jenom rétorické cvičení. V tuto chvíli zásoby našeho zemního plynu vystačí zhruba na 30 dnů. To není moc, že? Přiznejme si, že energií je nedostatek. Platí to nejen o plynu, ale i o elektřině a o dalších typech energie. Premiér Fiala může vyhlašovat, jak chce, že je to skvělé, že jsme se zbavili závislosti na ruských energiích, ale pravda to není.

Podle The Financial Times hrozí energetikám v USA i v Evropě nedostatek uranu, který je zapotřebí pro výrobu jaderného paliva. Největší producent uranu na světě, Kazachstán, svou surovinu prodává více do Ruska a do Číny, a méně na Západ. ČEZ hlásí, že my Češi máme uranu strategické zásoby na několik let. Nebudou je ale chtít naši spojenci, pokud jim jejich uran dojde?

Tak, chtít je mohou. Naše zásoby jsou naše. Otázka je, jestli politická reprezentace nebude tak hloupá, aby zásoby vydala, ale to snad opravdu ne. Já bych ten problém s uranem a s jádrem viděla jinde. Nebojím se, že bychom neuměli sehnat uran; spíš se bojím, že ho nebude kde používat. Jak víte, dostavujeme dva jaderné bloky. Jenomže to je opravdu málo, protože to pouze nahrazuje bloky, které přirozeně doslouží. Zároveň ale vypínáme další zdroje s vysokou energetickou hustotou, tedy vypínáme uhelné elektrárny. A jaderných bloků nemáme dost na to, abychom je dokázali dostatečně rychle nahradit.

Aktuální průzkum poradenské firmy PwC ukazuje na optimismus českých firem. Ty letos počítají s nabíráním nových zaměstnanců i s růstem tržeb. Obava mezi řediteli firem panuje jen v otázce, zda dokážou kvalitní lidi dobře zaplatit. Když se podíváte na české byznysové prostředí, je optimismus namístě?

Nevím, jak to PwC měřila, ale vím, že nemá pravdu a její data musí být zkreslená, protože v pátek vyšla data jiná, nikoliv poskytnutá korporací, ale změřená skutečnými statistiky. A z nich vyplynulo, že spotřebitelská důvěra v únoru klesla na 96,6 bodů, ačkoliv se očekávalo 98,0 bodů. Podnikatelská důvěra také dosahuje 98,0 bodů. Úroveň 100 je přitom předělem mezi růstem a poklesem. Jinými slovy, útlum české ekonomiky pokračuje a důvěra podniků je v negativním pásmu. Samozřejmě, pokud jste velká auditorská firma a ptáte se jiných korporací, které čerpají dotace a sedí v pěkných kancelářích v Praze, možná taková optimistická data můžete dostat. Ale zrcadlo celé české ekonomiky to fakt není.

Vloni obchodní řetězce uskutečnily rekordních 378 tisíc slevových akcí. Češi už uskutečňují více než dvě třetiny svých nákupů ve slevových akcích. Co to říká o ekonomické kondici naší země?

Neříká to nic moc. Říká to jen tolik, že hledání slev je jakýmsi českým národním sportem. Prostě to máme v krvi. Ale abyste si to špatně nevykládal, tím rozhodně nechci říci, že by se Češi měli ekonomicky kdovíjak dobře! Tím chci říci, že i kdyby zbohatli, zřejmě by slevy dál vyhledávali, protože si na to už zvykli.

Psali jsme:

Nezaměstnanost vzrostla. „Jenom najíždějí důsledky,“ míní Šichtařová. Problém má jméno

Nápady senátora Smoljaka: Vtip roku, kdyby to nebylo smutné, nechápe Šichtařová

Státní miliardy do bitcoinu? Lidé se bojí. Ekonomka Šichtařová dělá jasno

Dokud si EU nenabije ústa víc, lidé nepochopí, že páchá sebevraždu, říká Šichtařová