Za hájením hlavy státu Miloše Zemana stojí především spisovatelovo odhalování kořenů antizemanovského tábora. „Tenhle tábor se nerozplyne ve chvíli, kdy Zeman odejde z funkce, ten tu bude ještě další dvě dekády, o morální či jiné rozhořčení má totiž vystaráno,“ je si jistý Zábranský, podle kterého by jeho tábor mohli zdědit například Václav Klaus nebo Tomio Okamura, pokud by v budoucnu měli snad zastávat stejný post. „Snažím se postihnout motivace tohoto boje a chci ukázat, že smrdí v samém základu,“ dodal.

Zábranskému se na Zemanovi prý líbí jeho přímočarost, která je mu blízká. „Zemanovi odporné projevy jsou malicherné s tím, jak jsou podávané médii v titulcích. Já čekám, kdy se začne se zavlékáním na východ,“ dodal spisovatel, kterého spíše mnohem více znepokojuje jistá nedostatečnost u českých spoluobčanů. „Nedostatečnost, že podléhají řečem, před kterými je třeba je chránit. Chudáčci, neumějí si to spočítat sami,“ řekl ironicky a dodal, že ho velmi zajímá, jestli ti, kteří by tato manipulovatelná telata rádi vedli, mají co nabídnout. „Jestli mají program, vize, sílu, schopnost, vytrvalost, pokoru,“ vyjmenoval.

Právě v tom vnímá prý největší riziko, kterým je často jen namyšlené prázdno. „Na jedné straně je nechuť k demokracii, protože lid volí špatně. Na straně druhé žádná přidaná hodnota těch, kdo by chtěli morálně i jinak vést, to je příčina dnešních tlaků na zavádění přímé demokracie,“ zdůraznil a zmínil, že král je nahý a lidé nevidí důvod nechat se zastupovat někým, kdo není o nic lepší než oni. „Pokud jako elity něco nezačneme v této oblasti měnit, čeká nás gilotina,“ dodal s menší nadsázkou v rozhovoru pro Reflex.

Spisovatel je přesvědčen o tom, že kromě takto formované společnosti, jakou ji vidíme dnes, musí bokem stát i někdo nezúčastněný, kdo se jistě tomu všemu nahlas směje. „Také se směji, ale i zuřím. Snažím se burcovat, odhalovat a tnout do žhavého,“ uvedl s tím, že je potřeba volat na poplach. Nejhorší je podle Zábranského dělat, že se nic neděje, a říkat, že bude dobře, až zemřou ti, kdo žijí. „To je vrcholně nevkusné řešení, stáří se dává dnes za vinu opravdu ledacos,“ zhrozil se Zábranský a poznamenal, že stáří mohlo za Brexit i zvolení Trumpa nejspíše. „Tento atak na stáří je jedním z nejvarovnějších signálů dneška,“ varoval.

Rozhodně podle spisovatele nejde pouze o nevinné mezigenerační reptání, které je známé jako lidstvo samo. „Samozřejmě že se mezigenerační napětí opakuje, už jde ale o něco kvalitativně jiného. Je to mohutný proud myšlení působící ve velkých celcích jako třeba v Brexitu, tady toto téma rezonovalo opravdu silně,“ řekl a poukázal na to, že u nás s tím přišel například Pehe a uvažuje tak i mnoho dalších. „Až vymřou Zemanovi postkomunističtí voliči, uleví se nám,“ citoval v jedné větě jejich smýšlení.

Paradoxem by se však mohlo zdát, že naopak v jižních zemích Evropy jsou staří lidé respektováni, jsou pevnou a nedílnou součástí rodiny. „U nás je ale pojem tradiční rodina jedním z nejvysmívanějších. Jestli spíše náhodou politické strany a hlavní společenské směry u nás nepřenechaly nejběžnější agendu tomu, čemu říkáme extremismus,“ zamyslel se Zábranský a dodal, že obyčejnost a přízemnost jako by nám nevoněly a jako by i v politice bylo silné zadání po něčem neokoukaném a novém.

Zdá se prý, že všichni bytostně začínají toužit po konzumu. Jsou patrné známky touhy po tom být světoví a přibližovat se Západu. „Dohánění Západu je tragický omyl hned od nastavení na počátku devadesátých let. „Osvobodili jsme se od Sovětů, našli nového pána – Západ a neváhali jej hned začít dohánět,“ řekl Zábranský, podle kterého přitom po těch padesát let nesvobody čas nestál. Neříká prý, že jsme mohli jít přímo svou cestou, přece jen někam nejen geograficky, ale i historicky patříme. „Nemuseli jsme ale ze sebe dělat psíky, co běží za nohou a vrtí ocáskem,“ uzavřel.