Britský deník připomíná, že Saúdská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty a další státy z tohoto regionu finančně podporují uskupení, která usilují o pád Asadova režimu. „Konflikt v Sýrii považují také za boj o vliv na celém Blízkém východě se svým úhlavním nepřítelem Íránem. Na rozdíl od západních vůdců státy Perského zálivu stále trvají na tom, že současný syrský prezident musí neprodleně odejít ze své funkce. Nic na tom dle jejich názoru nemění ani přítomnost ruských vojenských sil v zemi,“ uvádí Guardian a cituje jasné stanovisko saúdského ministra zahraničí Adel Al-Jubeira, podle kterého pro Asada v Sýrii neexistuje žádná budoucnost.

Saúdský ministr nevyloučil, že pokud Asad neodstoupí na základě politických rozhodnutí, v úvahu může připadat i vojenské řešení. Je ovšem zřejmé, že ruské vojenské angažmá v Sýrii představuje velkou překážku také právě pro státy Perského zálivu. „Ruská intervence zejména Kataru, Saúdské Arábii a Turecku skutečně nehraje do karet. Je pravděpodobné, že v případě těchto států vyvolá silnou reakci, jež přispěje k další eskalaci,“ cituje Guardian vyjádření Juliena Barnese-Daceyho z Evropské rady pro zahraniční vztahy. V podobném duchu uvažují i další odborníci. „Od začátku občanské války v Sýrii bylo jasné, že Rijád považuje pozici Asada za neudržitelnou. Stejně tak je zřejmé, že nedávná eskalace napětí ze strany Ruska a Íránu učiní region ještě nestabilnějším,“ dodává Mohammed Alyahya z Centra krále Faisala pro výzkum a islámská studia v Rijádu.

• Celý text v angličtině je ZDE

Podle expertů se Saúdská Arábie zaměřuje především na podporu povstalců z jižní části země a Turecko s Katarem zase údajně pomáhají povstalcům ze severu, kam patří také islámské milice Ahrar al-Šam. Tomuto uskupení se podařilo ve spolupráci s odnoží al-Káidy Jabhat al-Nusrou dosáhnout s Asadovou armádou lokálního příměří. „S největší pravděpodobností nyní dojde k pokusům o sestavení koalic mezi nejvlivnějšími uskupeními v zemi. Obavy z pádu Asada a vytvoření mocenského vakua přesvědčila západní spojence o nutnosti usilovat vedle podpory opozice také o politické řešení. Ovšem ruské stíhačky všechny tyto kalkulace změnily,“ konstatuje analytik z Blízkého východu Ali Bakír s tím, že spolupráce mezi Saúdskou Arábií, Katarem a Tureckem je velmi úzká a probíhá na téměř každodenní bázi.

Zatímco Turecko brzdí v odpovědi na krok Moskvy zmatky na domácí politické scéně a problémy s Kurdy, Katar a Saúdská Arábie mají podle analytiků dostatek finančních prostředků a sil se Moskvě postavit. Na druhou stranu, obě dvě země se již zapojily do konfliktu v Jemenu, což je stálo mnoho vojenských i finančních prostředků. „Otázkou zůstává, do jaké míry budou státy Perského zálivu kombinovat politické a vojenské nástroje. Vezmou např. Saúdové situaci do svých rukou, a to včetně vyzbrojení povstalců sofistikovanějšími zbraněmi, které jim prozatím odpírali? Nový saúdský král Salman ukázal, že dokáže být mnohem asertivnější než jeho předchůdce. V případě, že budou mít pocit Saúdové, že ztrácejí kontrolu nad situací, mohou se odhodlat k razantnějším akcím,“ tvrdí Barnes-Dacey.

Obecně se však analytici shodují na tom, že ani Saúdové pravděpodobně nevyšlou do Sýrie přímo své vlastní pozemní jednotky. Především kvůli svému zapojení do konfliktu v Jemenu. „Přímá vojenská účast Saúdské Arábie by přinesla jen další eskalaci napětí. V Jemenu obyvatelstvo saúdskou hegemonii přijalo, ale v Sýrii si udržuje své dominantní postavení z pohledu Saúdů konkurenční Írán. V reakci na ruské operace by mohli Saúdové reagovat zvýšením podpory povstalcům, aby tak bylo dosaženo větší rovnováhy sil. Rusové si následně uvědomí, že existují hranice v tom, čeho mohou dosáhnout. Z hlediska regionálního boje s Íránem je však vysoce nepravděpodobné, že by Saúdská Arábie nechala vše jen tak být,“ míní analytik a autor publikace o Islámském státu Hassan Hassan.